Když jsme se před šesti lety vraceli z velikonočního soustředění ve Skokovech, pamatuji si, že jsme byli totálně vyčerpaní a mrtví. Místní kopce jsou velmi dlouhé a prudké, lezení po skalách se tu člověk nevyhne na žádném z tréninků a jako bonus je tu obrovské údolí ve východní části mapy, kde se všechno tohle může vynásobit dvěma, možná dokonce třema…

Když už do brutálního terénu, tak to chce pořádnou rozcvičku!

Zkrátka, bylo mi jasné, že po fyzické stránce letošní velikonoční soustředění nebude jednoduché, na druhou stranu není moc lepších terénů, ve kterých by se dalo trénovat.

Ve čtvrtek kolem poledne jsme se vydali směr Skokovy a hned první trénink mne utvrdil v tom, že ty kopce jsou daleko horší, než to vypadalo z mapy… A to jsme linii a pár kontrol šli volně, bez většího fyzického úsilí. Přesto jsme neustále lezli nahoru a dolů a nahoru a dolů. Ale skvělý trénink, člověk se trochu dostal do místní mapy a další tréninky už šly zase o něco líp.

Večer se postupně začali všichni sjíždět, mladší děti měly program složený ze společné hry a následně mapové teorie, kde jsme si ukázali, jaké záchytné body jsou v těchto terénech důežité a jak je nutné se bod po bodu promapovávat ke kontrole. Také jsme probrali zjednodušování mapy, tedy že ne všechny objekty je nutné vnímat.

Druhý den ráno jsme se přesunuli na druhou stranu lesa, kde nás čekal vstup do ostrého mapového tréninku. V mapě bylo několik vymazaných míst a bylo nutné precizně používat základní techniky jako je práce s buzolou a hrubý azimut.

Odpoledne se šlo na jeden z nejvyšších kopců na mapě, odkud se startovala vrstevnicovka. V tomto terénu se mapa jen s vrstevnicemi a kameny ukázala jako naprosto dostatečná a třeba Jáchym mi po doběhu říkal, že je to lepší, než když tam má všechno. Spoustu dětí ale tento trénink pořádně vyškolil, z čehož vyplynuly hlavně dvě věci: 1) je potřeba volit jednoduché postupy, které umím zvládnout, 2) málo vnímám vstevnice. Ale já mám co povídat, když jsem to stavěl i sbíral na plné mapě… Už mám za sebou na vrstevnicovce taky povedené kousky…

Není radno volit komplikované postupy, tady se to krásně ukázalo…

Sobotní program jsme s menšími dětmi zahájili atletickou abecedou na boso na místní louce, zatímco celý zbytek chaty ještě polehával (nebo jsme je probudili). Dopolední trénink byl prvním testem na plné mapě, když se běžely takzvané stínovací okruhy, při kterých trenéři a ostatní dospělí běhají za dětmi a následně jejich výkon hodnotí a radí jim, v čem mají rezervy a jak by to měly zlepšit. Chybovali i zkušení, není úplně sranda se soustředit, když za vámi někdo běží a hodnotí vás.

Odpoledne jsme se na trénink rozdělili, děti šly běhat sprinty dvojic až trojic na jednu těžkou kontrolu na plošině na kopci a dospělí se vydali na dva různé starty na trénink Terky a Radima. Jo a na tyto první úseky štafet, na ty se dlouho nezapomene… Hlavně na postup 3 – 4 – 5, který vedl dvakrát přes to největší údolí, které bylo na mapě a nastoupalo se při něm obrovské množství výškových metrů. Večer děti dostaly zpětnou vazbu v podobě písemného hodnocení z okruhů, kde za nimi běželi dospělí a s menšími dětmi jsme řešili to, že je nutné své úsilí v orienťáku rozdělit mezi fyzičku a mapu.

Zvlášť postup 3 – 4 – 5 na prvních úsecích štafet byl opravdu výživný

Následujícího dne ráno se šla opět proběhnout jen střední skupinka, když tentokrát doběhla až k potoku, který byl kilometr a půl daleko. Hned po snídani se pak děti odebraly do společenské místnosti kreslit mapu, podle které měly následně běžet svůj závod. Na mapu, na které byla jen vytištěná trať, si nakreslily pouze ty záchytné body, které při závodě potřebovaly. Někteří toho tam měli hodně, někteří málo, ale o tom až později. Dorostenci a dospělí běželi klasiku Kuby Makovského s cílem na zmrzlině. Děti si daly nejdříve výběh do kopce po písčité cestě naboso a následně běh podle předkreslené mapy. Protože Marek jezdil každý den pro obědy do Svijan (za to mu všechna čest), bylo nutné, abych já trať postavil a někdo z dětí jí posbíral. Určil jsem tedy Kubu Smolku, a to jsem si teda vybral 😊 Vytvořil skvělou historku, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat…

Kuba měl startovat deset minut za posledním a sesbírat všechny kontroly. Ve velké únavě z tréninků už Honzíka, který šel jako poslední před Kubou do lesa, startoval se zíváním v hlase a tvrdil mu, že si na chvíli zdřímne. Jenže se mu plán úplně nevydařil, když ho dvacet minut poté vzbudili kolem procházející stavaři a Kuba rychle vyskočil a na své nepříliš podrobné předkreslené mapě vyrazil v polospánku na první kontrolu, která se nacházela asi dvěstě metrů podél cesty, kámen v takovém maličkém údolí, nic složitého… Ale s ohledem na situaci neřešitelný problém… Po dlouhých dvaceti minutách bloudění se Kuba našel na druhé kontrole a vrátil se zpět pro tu první. Zbytek závodu už byl v pohodě, jediným zádrhelem bylo, že jsem na těch samých kontrolách potřeboval postavit skalní sprint, který se to dopoledne běžel jako třetí etapa, ale tak jsme holt přišli o půl hodiny později na oběd.

Odpoledne se běžela krátká trať v jedné z nejkrásnějších částí lesa. Složité skalní útvary nutily k opravdu precizní a kontrolované dohledávce, hezky bod po bodu si dojít pro každou kontrolu. Z kategorie C se ale velmi rychle vracely děti, jedním z nich byl i Kuba Smolka, a tvrdily, že nemůžou najít první kontrolu, to byl fakt pech ten den…

Poté, co jsem doběhl ze své sledovačky kategorie D, jsem postupně obešel děti a s každým jsem trať prošel. Když se dostalo na Jáchu a Dominika, oba mi řekli, že nenašli jedničku a že tam, kde měli jedničku na předkreslené mapě ráno, lampion naopak zůstal. V tu chvíli mi to celé došlo, Kuba nejenže zaspal 10 minut, hledal jedničku asi půl hodinu, zvládl si i sebrat první kontrolu odpoledne 😊

Titul o největší chybu na letošním soustředění s přehledem vyhrává Kuba Smolka se svým zaváháním na předkreslené mapě. Holt Kubo, už by ses neměl smát mé vrstevnicovce! 🙂

Večer jsme měli dvě fáze, ta první byla příjemná, konečně se u ní nemuselo běhat. Pakuo nám připravil Trail-O, u kterého jsme měli z cesty pozorováním určit, které kontroly jsou podle mapy správně a které ne. Když se poté ráno trail vyhlašoval, tak byl vítězem vyhlášený Tonda Černý. Konečně se ukázalo, kdo z nás má největší cit pro mapu! 😊 Druhou fázi tvořil nočák, kterého se bez řečí zúčastnily úplně všechny děti (to jste mi udělali velkou radost… ale stejně byste ho běžely). Dorostenci a dospělí běželi scorelauf, kde hledali ukazatele, zda už někdo před nimi na kontrole byl nebo ne 😊 Oblíbená to zábava v předvečer velikonoc 🙂

Scorelauf startuje…

Ráno se konalo tradiční omlazování dívek, slečen a žen za pomoci pomlázky. Mladší kluci koledu protáhli i do vesnice, tak si domů vezli slušnou zásobu vajíček a jiných dobrot. Po snídani nás čekal tradiční pomlázkáč, který letos stavil Kuba Vlášek, jehož tour po všech kopečkách v Jindřichově mi velmi dobře zůstala v paměti. Charakter závodu mě tedy překvapil (nahoru a dolů po těch nejkrásnějších skalách na mapě) v tom, jak moc umí být les ve Skokovech brutální… Tolik sprostých slov, kolik ze mě vypadlo v tomto závodě, jsem snad neřekl za celý minulý rok. Po doběhu holky musely dostát tradici a nenápadně vběhly do cílového hloučku vybaveny vodou. Strhla se tak velká vodní bitva, ze které neodešel nikdo suchý. Poté už následovalo jen rizoto k obědu a jelo se domů.

Po doběhu náročného pomlázkáče holky nenápadně vběhly do hloučku a rozpoutaly velkou vodní bitvu, ze které nic neodešlo suché.

Celé soustředění se velmi povedlo. Moc velké díky patří Kubovi a Markovi, kteří ho perfektně zorganizovali a zařídili. Všichni účastníci si určitě odnáší spoustu nových zážitků a věřím, že i sportovních a mapových poznatků. Nabité dovednosti doufejme všichni zúročí na následujících závodech.

A taky určitě všechny ještě dneska bolí nohy 😊 Bylo to opravdu náročné, ale krásné!

Kuba Ransdorf

Zveřejněno s laskavým svolením Kuby Smolky