Taky máte často ten problém, že se vám někde líbí a nechcete za žádnou cenu pryč? Já jsem měl to stejné v Itálii a „rozhodl“ jsem se zakročit. Musel jsem sice obětovat jednu etapu, ale za to jsem si zde prodloužil pobyt o 3 dny. A nestálo to zas tak moc, co? Posuďte sami.

Byl to takový klasický letní den – vedro na padnutí, na obloze ani mráček, teplota kolem 30° ve stínu – a v tomhle počasí jsme měli běhat. Naštěstí pořadatelé byli dost inteligentní na to, aby umístili start vedle hájku s pítkem. Za tohle si ode mě získali další plus, které akorát trošku pošramotil pohled na trať. Nejprve pár kontrol v lesíku, pak asi kilák přeběh kolem rozpálené silnice a závěr v malých uličkách v Pinzolu, který jako jediný mohl za něco stát. Na ten dlouhý přeběh jsem se netěšil, ale nevypadalo to tak hrozně, abych se to rozhodl zabalit. Radši jsem tuhle část ohnul a snažil se plně soustředit na úvod, což bylo vidět, protože jsem sekal chyby asi na každou kontrolu. Největší se mi povedla na pětku, kdy jsem při odběhu od 4 vyrazil asi o 30° jinam. Po každé takové velké botě se do podvědomí dostane nutkání zrychlit, aby došlo k smazání té stoprocentně plánované návštěvy jiné části závodního prostoru. Tuhle myšlenku se mi nicméně povedlo trochu potlačit a neběžel jsem o moc rychleji než obvykle, aby se mi nic nestalo (haha). Můj postup dál pokračoval z kopce dolů po takové pěšině, kde snad odevšad trčely balvany a vypadala jako stezka pro kozy. Problém byl, že toho s kozami nemám zas tak moc společného a v tomhle prostředí se úplně pohybovat neumím, takže se mi stalo, že jsem o jeden z kamenů zakopl a naprosto neelegantně se poroučel na zem. Večer předtím jsem si trochu dělal legraci z bohatosti slovní zásoby lidí, kteří používají jen pár slov pořád dokola. V tomhle okamžiku bych určitě taky neoslnil, protože jsem se zmohl jen na „Áááá!“ a „** ******“ zopakované několikrát za sebou. Jsem opravdu sečtělý student výběrového gymnázia.

Když moje koleno přestalo tak za minutu nesnesitelně bolet a dokázal jsem se zvednout, zavěsil jsem se na plot vedle cestičky a skákal kupředu, neboť jsem na svou pravou nohu nedokázal došlápnout. Nejprve jsem to chtěl zkusit rozchodit, ale tenhle nápad jsem kvůli bolesti zamítnul. Na cestičce jsem ale zůstat nemohl, tak jsem se chtěl dostat o pár metrů níž k silnici, kde byla větší šance někoho potkat. To ale mělo svou cenu – do té doby jsem měl nejspíš čéšku jen naštípnutou, ale po pár krocích jsem viděl slyšel a (hlavně) cítil, jak se mi něco z kolene vymrštilo ven, zapadlo na úplně jiné místo, než kam to patří, a já se bolestí složil na zem. Začal jsem lehce panikařit a moje nervozita vzrůstala s každou další minutou, kdy kolem mne nikdo neprobíhal. Po zhruba 10 minutách se začali objevovat nějací běžci, z nichž mě většina přehlížela, pár se jich aspoň otočilo a jedna závodnice mi nabídla, že zavolá pomoc. Pomalu se začala dostavovat malátnost a byl bych tam nejspíš omdlel, kdyby se neobjevila Lenka. Začala se o mě starat, vyrobila obklad z dresu, který namočila v potoce a úspěšně mi znecitlivovala koleno, čímž mě udržela mě při vědomí. Byl jsem neskutečně rád za to, že běžela stejnou cestou jako já, protože jsem zjistil, že vůbec nezvládám řešit takové krizové situace (strategie rozbrečet se a jít domů by moc nefungovala a jiné neznám).

Nastal další problém – jak zavolat pomoc? Sice jedna z těch lidí, co kolem mě proběhly, to slíbila, ale drahnou dobu se nic neobjevovalo. Donekonečna jsme čekat nemohli, tak co s tím? Měl jsem evidentně víc štěstí než rozumu (fakt o dost), protože kousek od nás zastavilo auto. Z něj vystoupil stařík se stařenkou a ta babička dokonce uměla anglicky (to už je nějak moc náhod na jeden den, ne?). Půjčili mi mobil a já jsem zkoušel zavolat pomoc. Nikdy jsem v ruce nedržel iPhone, takže jsem měl docela problém s obsluhou toho zařízení. Nejprve jsem nedokázal vytočit číslo, neustále na mě vyskakovalo upozornění o nedostatku kreditu, i když ho bylo dost, a dvakrát jsem uchem zmáčkl vypnutí mikrofonu a pak se divil, že mě nebylo slyšet. Prostě mě jablka nemají ráda (já je taky ne). Nakonec jsem dokázal (asi na čtvrtý pokus) uskutečnit nepokažený hovor a Marek s Kubou byli na cestě. Mnohokrát jsme děkovali našim italským zachráncům a Lenka jim na památku věnovala svou mapu. Po příjezdu Markova superrychlého záchranného vozu a prozkoumání mého kolena (u kterého Marek přesně trefil, co s ním je) bylo stejně nutné zavolat záchranku, protože jsem nebyl schopný se pohnout, abych u toho nezmíral bolestí. Volání na 112 bylo dost náročné, když volajícího (v našem případě Marka) nejprve nechali vyzpovídat a pak ho přepojili jinam (třikrát). Sanitka ale dorazila a odvezla mě do nemocnice v Tione di Trento.

Italské nemocnice mají takovou jednu specialitu – každý zde má přesně daný úkol a prostor, ve kterém se může pohybovat a nesmí ani o metr dál. V praxi to vypadalo tak, že jsem nejdřív jel na příjem, pak mě sestra odvezla do čekárny, pak mě opět zase jiná sestra odvezla před místnost s rentgenem, potom mě sestra z rentgenu zavezla dovnitř, zrentgenovala a vyvezla ven, poté mě zase ještě jiná sestra odvezla zpátky do čekárny… To bychom tu byli dlouho, než bych všechno popsal. Nicméně přes tenhle nedostatek působila nemocnice celkem příjemně (na rozdíl od Bulovky, kde jsem byl s druhým kolenem 3 roky zpátky a navíc na fakt, že to byla nemocnice). Když se mě na ortopedii ptali, odkud jsem, a já řekl z Prahy, doktor poznamenal: „Praha – pivo a holky.“ Evidentně měl o našem hlavním městě to nejlepší mínění. Nakonec mě ubytovali v pokojíku s hezkým výhledem na údolí a skálu (což z mojí postele nebylo moc vidět). Mohl jsem se kochat jen při neohrožených výpravách do koupelny.

Už první večer mi vrtala hlavou myšlenka, na co mají Italové hodiny. Když mi řekli, že mi za 5 minut přijdou změřit tlak, přišli za zhruba půl hodiny. Když u mě byli rodiče na návštěvě, bylo potřeba podepsat souhlas s anestezií (jinak by ta operace šla těžko) a anesteziolog přišel za chvilku = asi za 2 hodiny. Po těchto zkušenostech se nelze divit, že jsem přemýšlel, kdy vlastně půjdu na operaci, když mi říkali, že možná v pondělí ráno…

Probuzení bylo příjemné. Mezi půl šestou a šestou vtrhla do pokoje sestra s teploměrem, který mi ještě v polospánku vrazila do ucha, počkala na výsledek a šla zase probudit někoho jiného. Když už jsem zase skoro usnul, přišla jiná, aby mi změřila tlak a tep. Naštěstí už nikdo další přijít nestihl, protože jsem hned zavřel oči a vzbudila mě až sestra se snídaní.

Ve srovnání s Bulovkou poměrně jednoznačně vyhrálo Tione di Trento – měli obědy a večeře o více chodech, fungovala jim wifi, mohl jsem si podle chuti naklápět postel a nikdo mě nenutil se učit. Jediná nevýhoda byla (poměrně značná) jazyková bariéra. Většina sester totiž uměla anglicky jako já italsky (skoro vůbec) a když mi něco říkaly v italštině rychlostí tak 300 slov za minutu, tak jsem na ně mohl jen nechápavě civět. Některé přišly s nápadem říct svůj požadavek Google Překladači, který sice vytvořil zvláštní paskvil, ale při troše fantazie se to dalo pochopit. Nejzábavnější situace nastala, když přišla sestra s notebookem. Něco na mě nejdřív vysypala tou svou kulometnou palbou a vyrozuměl jsem, že si mám vybrat jídla na další den. Už dlouho jsem si neobjednával jídla podle toho, jak zněl jeho název bez jakékoliv potuchy, co dostanu (Tuhle strategii jsem naposledy použil někdy ve školním roce, když jsem si vybíral obědy ve školní jídelně. Tam jsem akorát nevybíral podle toho, co znělo nejlíp, ale co znělo nejmíň nejhůř.). Výsledek svých tipů jsem ale zjistit nemohl, protože mi v neděli oznámili, že v pondělí jdu na sál a měl jsem hladovku. Navíc kvůli výše popsanému problému s časem nikdo nevěděl, kdy to bude, ale stejně jsem musel od půlnoci „sušit hubu“.

Bylo to nakonec přesně v poledne. Přišli pro mě a odvezli do předsálí, kde se mě asistent (podle zvyku) zeptal, jak se mi to stalo. Dokonce i věděl, že se kousek odsud konaly orienťácké závody, protože, jak mi potom řekl, bydlí v Pinzolu a pobavilo ho, když jsem mu řekl, že přesně tam se mi to stalo. Po chvíli mě odvezli dovnitř do sálu pod dvě obří světla, připojili mě na množství různých přístrojů, dostal jsem masku přes obličej a sál se propadl do tmy.

Probuzení z narkózy bych přirovnal k probuzení po tom, co se člověk úplně opije. Moje hlava byla tak těžká, že jsem ji nemohl zvednout. Nešlo mi ani hýbat s ostatními končetinami a měl jsem co dělat, abych vůbec udržel otevřená oční víčka. Ještě navíc mému mozku fakt nedocházelo, kde, kdy a proč jsem a kdo to kolem mě chodí. Situaci jsem vyřešil tak, že jsem znova usnul.

Když jsem za nějakou dobu už byl schopný vnímat okolí, zjistil jsem, že je 6 večer, což znamenalo, že jsem už 18 hodin nic nepil. Moje tělo se hned ozvalo a já pracně sestavil jedinou italskou větu, kterou jsem v nemocnici řekl. Takto vyjádřenou žádost sestra pochopila a donesla mi lahev s vodou, která byla během pár okamžiků vyprázdněna. Po uspokojení této potřeby jsem se podíval na svou nohu. Od půlky stehna dolů byla celá obarvená na růžovo (asi aby si ji nepopletli) a nahmatal jsem steh táhnoucí se přes celé koleno svisle dolů. Krásná dekorace, že?

Ještě ten den večer mi donesli lékařskou zprávu (v italštině, takže jsem jí moc nerozuměl) a dozvěděl jsem se, jak to se mnou vypadá. Čéšku mám spojenou dráty (jsem iron man, jupí), druhý den můžu domů, za 14 dní mám jít na vyndání stehů a za měsíc k ortopedovi, který mi poví, jak dál. Tak co, vyplatilo se mi tohle prodloužení pobytu? Co si o tom myslíte?

Ondra Měšťan