BC Championships aneb Kdo přežije – Kanada

Dobrý den, vítejte u mého průvodce kanadskou divočinou, kde o dobrodružství a vzrušení rozhodně není nouze. Na naší cestě nás čeká mnoho nástrah a nebezpečných úkolů, které stály život již mnoho dobrodruhů. Budeme muset překonat masivní lososí migrační stezku, přečkat noc v odlehlé vesničce hluboko v horách, vymotat se ze zrádných uliček Revelstoku, neutopit se na zrádné a nevyzpytatelné krátké trati, nepřejíst se medem na večerním banquetu, uniknout kouzlům nebezpečných horských čarodějnic, a nakonec přežít mrazivou a nekonečnou kanadskou klasiku. Cesta bude dlouhá a plná útrap, takže pokud nemáte na to se této výpravy zúčastnit, radím vám zůstat doma v teple. Pokud i přesto prahnete po tom vydat se na cestu, zabalte si dostatek teplého oblečení, banánů, přiberte cepíny, mačky a sněhové řetězy, a můžeme vyrazit.

*Na začátek bych jen rád dodal, že češtinu sice pořád ještě ovládám, ale přeci jenom jiná země s jiným jazykem člověka trochu změní, tak mě prosím omluvte za občasné anglicismy a případné chyby v textu.

Vše to začalo nevinným středečním tréninkem kdesi v centru Vancouveru. Jednalo se o opakované starty v poklidném městském parku. Po doběhnutí všech tratí se balím a už chci odejít na zastávku, když v tom na mě pokřikne jedna starší členka oddílu, prý jestli vím o těch závodech v Revelstoku. Odpovídám jí, že ne, ale že by mě zajímalo, o co jde. V rychlosti se dozvídám, že to jsou poslední velké kanadské závody a že to jsou shodou okolností mistrovství Britské Kolumbie. To mě docela zajímá, a nakonec odcházím z tréninku s vyplněnou přihláškou na závody a jediné, co zbývá dořešit, je doprava a ubytování. Dopravu získávám několik dní později u „elitní orienťácké rodiny“, ubytování domlouvám s jedním slovenským studentem, který tu taky studuje, taky dělá orienťák a taky pojede na závody. Paráda.

Den 1.

Je 28. 9. 2018, 8 hodin ráno, stojím na benzínce a čekám na domluvený odvoz. Ten zanedlouho přijíždí a zastavuje u mě. Výhodou amerických aut je, že jsou dost velká a prostorná. Nejmenší auto jsem tu za celou dobu viděl Ford Focus, takže se do jejich kombíku ve čtyřech krásně vejdeme, a ještě máme spoustu místa. Nasedám a vyrážíme vpřed. Chvíli se klikatíme městem, poté sjíždíme na dálnici a v dály jsou již vidět vrcholky dvoutisícových hor. Další věc, která je zde úplně jiná, než v Čechách je rychlost. Za celou dobu jsme nejeli rychleji než 110 km/h a to jsme na dálnici ani z daleka nebyli nejpomalejší. Nicméně jedeme a nejsou kolony, což je hlavní. Asi po deseti minutách se na mě obrací řidič s dotazem, jaký žánr knih mám rád. Zmiňuji to zde proto, že celý zbytek cesty hrála z audia pro „zpříjemnění“ cesty mluvená verze knihy Stranger. A já měl zrovna reproduktor přímo u ucha. Hurá.

Po zhruba dvou hodinách jízdy vjíždíme do hor. Na začátku dálnice směřující do údolí se nachází obrovské parkoviště a velká cedule oznamující otevřenost a zavřenost místních silnic. Od řidiče se dozvídám, že sněhové bouře jsou zde naprosto běžné a že sami jednou uvízli ve vánici na půl dne, než je z toho sněhu vyhrabali. No, to mi dodalo sebevědomí. Dnes je naštěstí pěkně a horský průsmyk projíždíme poměrně hladce.

Další zastávkou (speciálně pro mě) je národním park Adams River, kudy se ve čtyřletém cyklu vracejí lososi do hor, aby se rozmnožili. Naštěstí pro mě, je zrovna dnes začátek tohoto cyklu. Dává to docela zabrat nějaké najít, protože je na ně ještě brzo, ale přeci jenom jich pár nacházím v ústí řeky do jezera. Jsou to docela nebezpečné potvory a musím uznat, že skákat umějí fakt dobře. Jeden mě dokonce doprovází cestou zpět k autu. No, stejně je mám raději na másle k večeři. Ale nepředbíhejme. Po této zastávce nám zbývá jen hodina cesty do cíle. Shromaždiště modelového eventu se nachází na staré farmě kousek za městem. Při parkovaní málem přejíždíme slepici, které se tu volně toulají po okolí.

Na registraci mě vítá postarší děda, kterému (jako všem ostatním) dělá velký problém přečíst mé jméno. Chvíli mu to trvá, ale nakonec mě nachází ve startovce a dává mi startovní číslo (což jsem fakt nečekal). Taky se mě ptá, odkud jsem. Snažím se mu alespoň trochu přiblížit, kde se nacházíme, ale vůbec netuší, co to ten Czech Republic je. Nakonec se musím spokojit s trochu obecnějším popisem „somewhere in the Soviet Union“. Víc se asi o Evropě ve škole neučili. Nevadí. Model je docela pěkný, mapa vcelku sedí, terén hodně kopcovitý a zarostlý.

Po modelu se dostáváme na hotel, kde se konečně potkávám s tím Slovákem. Dostáváme klíčky od pokoje a jdeme se ubytovat. Musím říct, že je fakt příjemný si po tak dlouhý době s někým popovídat, aniž by člověk musel přemýšlet nad každým druhým slovem. A navíc to není žádný o-začátečník. Ve slovenské reprezentaci je už 3 roky a byl i na eyocu. Jasně, za Slovensko tam jede skoro každý, kdo běhá, ale stejně mě to překvapuje. Nicméně zbytek večera vybalujeme věci a snažíme se zpravit topení, které fouká pouze studený vzduch.

Den 2.

Vstáváme brzy, abychom stihli snídani. Následně se přesouváme jen o několik kilometrů vzdáleného centra města, kde se poběží sprint. Počasí nám přeje, je slunečno a krásných 11 stupňů. Ideální podmínky pro sprint. Rozcvička zahrnuje krátký rozklus po okolí (dostáváme i tréninkovou mapu!!!) a kochání se místní malebnou krajinou. Samotný sprint je pěkný, spíše běžecký, ale stejně se mi daří si nevšimnout zavřeného průchodu a ztratit 20 s☹. V cíli dostávám čaj a sušenky a samozřejmě i mezičasy, podle kterých jsem skončil první o pouhou sekundu před Danem (ten Slovák). Ten nevypuštěný finish se vyplatil😊. Nebyl jsem jediný, kdo dělal chyby. Avšak aby těch překvapení nebylo málo, mám hned další. V cíli potkávám další českou o-rodinu, která žije v Calgary. Jejich dva synové (teď studenti na universitě) dokonce dřív běhali za Žabiny. Fakt netuším, jak si mám vysvětlit, že uprostřed divočiny někde v Kanadě se sešlo tolik Čechů a Slováků na orienťák. Asi to tak o-bůh chtěl. A tvořili jsme tak největší národnostní menšinu (a pravděpodobně jedinou).

Po sprintu následuje rychlý oběd v místním bistru a přesun na shromaždiště krátké trati. To je situováno uprostřed lesa asi kilometr od silnice. Terén je dost podobný modelu, hodně zarostlé a kopcovité. Při vstupu do koridoru se povinně kontrolují píšťalky proti medvědům (nebral jsem to moc vážně, ale cestou zpět do města jsme z auta fakt jednoho medvěda viděli. Naštěstí to bylo mládě, jen 2 metry velké). Samotný závod je nádherný. Běžet v tom moc nejde a chyb tam dělám víc než dost, ale stálo to za to. Prvních pár kontrol jdu čistě, poté se ztrácím v traverzu, zapadám po stehna do bažiny, žahám se o nějakou místní formu kopřivy, koupu se v řece, pletu si kontrolu 66 a 99 (fakt to nebyla moje vina) a málem neorazím sběrku 😊. V cíli je naštěstí horký čaj a banány, takže na podchlazení neumírám (z ranních 11 stupňů se ochladilo na 6).

Po přesunu zpět na hotel následuje sušení věcí na stále nefunkčním topení a odpočinek před večeří. Během čekání se rozhodujeme spravit to topení, protože venku začíná být fakt zima. Nikdy jsem se necítil tak trapně, jako teď, když nám ta recepční vysvětlovala, že to topení je ve skutečnosti klimatizace a že skutečné topení je ve zdech a ovládá se pomocí malého přístroje na stole. Teď si asi myslí, jaký jsou Čechoslováci blbci. Topení pak začíná fungovat a je čas odjezdu na banquet. Ten zahrnuje hodnotnou večeři v místním domově seniorů, proslov místního stařešiny o poctě pořádat tyto závody a udílení cen. Vyhrávám med a kafe, s čímž jsem docela spokojený. Paradoxně skoro všichni závodníci, co dokončili závod, dostávají stejnou odměnu, jen si každý může vybrat. Ke konci se ještě dozvídáme, že se ve městě koná velký light festival LUNA k příležitosti výročí něčeho, na co si už nevzpomenu. Jelikož máme spoustu času a žádnou večerku, rozhodujeme se tam s Danem zajít.

Musím říct, že něco takového jsem nečekal. Festival obsahuje 40 zastavení/atrakcí. Každá je jiná. Někde se hraje divadlo, jinde hraje kapela, tam se cestuje v čase a támhle zase věští budoucnost. Celé to je trochu psycho, ale moc pěkné a zábavné. Trvá nám přes hodinu projít všechny atrakce. Nejvíc mě asi dostává čarodějnice jezdící s kolem po okolí a křičící nějaké starodávné kletby. Ke mně bohužel přijíždí neohlášeně, takže mám z její přítomnosti spíš infarkt než smích. A smekám před tanečnicemi na disko pódiu. Tančit a kroutit se 4 hodiny ve dvou stupních jenom v tílku a podprsence chce odvahu.

Den 3

Klasika. Na tu se těším vlastně celou dobu. Po rychlé snídani se poměrně brzy přesouváme na shromaždiště, které se nachází asi 2 kilometry od parkoviště. Od včerejška se ještě ochladilo na pouhé 4 stupně. Přes den má ještě pršet, já doufám v přesný opak. V mrazivém počasí mi chvíli trvá se převléct a dojít na start. Cestou mi mrznou konečky prstů tak, že je skoro necítím. Bomba. Koridory jsou další kilometr od shromaždiště a cesta vede po staré cyklostezce (pro bikery). Startuje se pod stožárem vysokého napětí, na malé loučce, kde nádherně fouká ten ledový vítr. Ještě kontrola píšťalky a můžu vyrazit.

 

První dojem z pohledu na mapu je asi úžas. Trať je dost komplikovaná, žádné rozumné volby postupů na dlouhých vzdálenostech. Rozhoduji se to co nejvíce obíhat a postupuji vpřed. Bohužel, osud to tak asi chtěl, cestou na třetí kontrolu se pode mnou rozpadává spadlý strom. Ruce mám pořád zmrzlé, takže pád nejsem schopen zastavit. Po několika přemetech a vrutech konečně dopadám pod kopec a přestávám se kutálet. Rychle kontroluji, jak moc jsem se zranil. Hlava, ruce, břicho a nohy jsou v pohodě. Pak ale můj zrak sjíždí k levému koleni, a to je na tom hůř. Čistá tržná rána se vine po skoro celém obvodu kolene. Naštěstí to nevypadá moc hluboce a hýbat se s tím mohu. Přemýšlím, co dál. Asi bych to měl zabalit a nechat se ošetřit. Sedím tam asi pět minut, a nakonec se rozhoduji, že budu pokračovat. Přece jsem nejel takovou dálku jen kvůli tomu, abych to teď vzdal. Koleno už moc nekrvácí, hýbat s ním mohu a ani to moc nebolí. K další kontrole jdu, čtyřka je do kopce, tak to jdu taky. On ten les je celý tak špinavý a neprůchozí, že tady ani moc běžet nejde. Razím kontrolu za kontrolou, volby jsou většinou rovně lesem, dohledávky mi dávají docela zabrat. Pak se i rozbíhám, kde to jde, nacházím posledních pár terčíků, ztrácím se na sběrce a doklusávám do cíle😊. Mezičasy hlásí krásných 88 minut. Původní plán byl to jít pod hodinu, ale to bych nedal ani se zdravou nohou. I přes všechny trable se mi to hrozně líbilo. A už si nikdy nebudu stěžovat, že české lesy jsou fekál. No, některé jsou, ale tohle byl větší. Mapu jsem bohužel ztratil, najdete ji zde: https://bcoc2018.ca/wordpress/wp-content/uploads/2018/09/BCOC-2018-Final-Course-7-1_15000.pdf

V cíli nacházím zdravotníka, která je ochoten mi ránu ošetřit, a ještě domluvit ošetření v nemocnici (prý to bude chtít stehy). Během toho dobíhají ostatní závodníci, můj výsledek nakonec není tak hrozný, od vítěze dostávám jen 5 minut. Pak už se jen rozloučit, pokecat s místníma eliťákama a tradá do nemocnice.

Na příjmu nikdo není, takže nemusím čekat. Sestřička mě bere do ordinace a dává mi k telefonu nějakou recepční, která se mě ptá na pojištění…. Jméno a příjmení ještě zvládá, ale adresa je pro ni konečná. Zavěšuje, po minutě se objevuje v ordinaci a říká mi, ať jí to všechno napíšu😊. Mezitím přichází doktor, ten zase nechápe, jak se mi to proboha stalo, tak končíme na příčině zranění: „he fell down“. Pak mi koleno umrtvuje, dává stehy a za 5 minut je hotovo. Platím pouze 400 dolarů (snad mi to dá pojišťovna zpátky) a vyrážíme zpět do civilizace.

Cestou zpět potkáváme slabou sněhovou bouři (vážně tady na konci září sněží), stavujeme se jen na krátké zastávky pro benzín a já se při té příležitosti snažím naučit místní hovorovou angličtinu (rozuměl jsem tak půlku). V půl deváté dorážíme do Vancouveru, dováží mě až před dům, já jim děkuju za péči a odvoz, a odjíždějí. Všechny věci házím do pračky i s batohem, snad se to nějak vypere, a jdu spát. Opět jsem se (jako vždycky na závodech) vykašlal na úkoly, tak to snad zítra ráno nějak zvládnu.

Za mě to byl úžasný výlet, potkal jsem spoustu nových lidí, objevil nová místa (kam bych se určitě ještě někdy rád vrátil) a nabral spoustu nových zkušeností. Doufám, že se vám můj průvodce líbil a že se za ten půl rok zase ve zdraví shledáme.

Martin