Závodit v příjemných teplotách u oceánu zatímco v Česku je sníh a zima? Takový byl začátek nového roku 2026 pro menší skupinku Tretráků, kteří se vypravili na Madeira O-Festival v termínu 9.–11. ledna. Jak tenhle nápad vůbec vznikl a jak jsme si Madeiru užili se můžete dočíst v tomto článku!

Na začátku nutno říct, že jsme na závody na Madeiře vlastně dostali pozvání. Někteří z vás si možná ještě pamatují naši bývalou členku Danu Honzákovou (respektive pokud si ji někdo pamatuje, tak určitě pod jménem Jiříková). Trenérka současných trenérů Gabči, Kuby V. a Marka, když jim bylo asi tak mezi 10 a 15 lety, tam totiž s manželem žije a provozuje ubytování. Celý nápad se upekl již loni v létě, když holky Šimůnkovy (Martina a Míša) byly u Honzákových na Madeiře na letní dovolené. Dana nás následně zvala, že určitě musíme přijet na největší madeirské závody, které se tam za rok konají (největší – no, pořád menší než většina našich PŽ, závodníků tam bylo asi 600) a zazávodit si s ní. A tak Martina neváhala a začala organizovat výpravu, která nakonec čítala hlavně dospělé a veterány: Martina, Míša a Gabča Šimůnkovy, Marek Valach, Martin Hejna, Věrka Šubrtová a Klára Hlaváčková. K závodům jsme přidali pár dní navíc a stal se z toho tak parádní týden na Madeiře!

V úterý 6. ledna jsme přiletěli a šli hned prozkoumat nejbližší městečko Machico (sice tam měla být první etapa závodů, ale embargo bylo dle pokynů jen na trénování, nikoliv na výlet ;)) a vylezli na kopec nad městem. Večer jsme si ještě já, Míša, Marek a Martin dali společný výběh s Danou po okolí. Vlastně takový úterní trénink na Madeiře. Rovinku aby tu člověk pohledal, bydlet tady znamená mít pořádně natrénovaný běhání do kopců.

Ve středu jsme po lehkých ranních peripetiích s půjčením auta vyrazili na tour dokola ostrova – spousta krásných městeček, vyhlídky, oceán (kde se někteří rovnou i vykoupali). Včetně ještě stále trvající vánoční atmosféry – výzdobu tu prý mívají normálně až do 10. ledna. No bylo to zvláštní procházet se večer po vánočně osvíceném městě s palmami u moře.

Ve čtvrtek už nás čekal oficiální trénink na mapě Poiso! Přijeli jsme na krásnou louku s ovečkama, která je zároveň kempovacím místem. Tím ale příjemný terén a rovinka končila. Mapa vypadala docela kopcovitě a taky to tak bylo – v kombinaci s vyšší nadmořskou výškou (cca 1200–1350 m.n.m.), místy trochu pralesovitým typem lesa a kameny pod nohama to byl docela kvalitní trénink a náročný terén. Po tréninku jsme ještě udělali krátkou procházku podél levády na vyhlídku Balcoes. Výhledy trochu do mlhy a všude místní trochu oprsklí ptáčci (pěnkavy madeirské).

Pátek byl den první etapy, ale ta nás čekala až večer, takže byl čas a prostor se před ní pořádně unavit, takže proč si nedat nejdelší výlet za celý týden, že. Vyrazili jsme až nahoru a na náhorní plošinu a levády v okolí Rabacalu. Rychlejší skupina došla až k dost profláklému vodopádu 25 Fontes, veteránky si mezitím střihly procházku po levádě i náhorní plošině včetně úprku před až moc kamarádskou krávou na silnici (si nechte vyprávět). Po výletu jsme stihli ještě krásný vavřínový prales Fanal (kde nás sice čekala 2. etapa závodů, ale věděli jsme, že zítra moc čas na prohlížení nebude).

Večer už první etapa: noční sprint v Machicu – tenhle formát jsme všichni absolvovali poprvé, i když tady je prý sprintování s čelovkou běžná věc a naopak nočáky v lese nejsou skoro nikdy. Trať byla fakt pěkná – úzké uličky, volby postupů a v druhé půlce i nějaké otevřené průchody a pasáže skrz domy a před cílem kontrola na pláži! Jen to trochu kazil deštík. Pár z nás se nachytalo na nějakou slepou uličku a bez chybek se to tak neobešlo. Zadařilo se Míše, která doběhla 3. v dámské elitě a Věrce, která byla 2. v D40.

Sobota byla dost nabitá – čekaly nás dvě etapy. Ráno brzké vstávání a výjezd na etapu na Fanalu, kde byla poměrně zima a mlhavo. První část závodu byla v lese – na mapě to sice vypadalo trochu nevábně a dost zeleně, v reálu to ale byl super zážitek – prales, hodně lišejníku, do toho občas fakt gigantické stromy starých vavřínů. Fotograf nás sice v lese nezvěčnil, ale pro představu i ilustrační fotka jiných závodníků, kde na vás dýchne atmosféra pralesa zapsaného dokonce v UNESCO přírodních památkách. Závěr etapy byl na loukách se starými vavříny, kde jsme se den předtím procházeli, ale ani ten nebyl v mlze nic jednoduchého. Z téhle etapy jsme si odnesli i nějaký ten příspěvek do chyby roku – ta buzola a držení směru v hůře průhledném lese… 🙂 Věrka si vyběhla 3. místo v D40.

Odpoledne jsme se přesunuli do vesnice Camacha a čekal nás sprint – pro dámské a pánské elitní kategorie (takže Míšu, Gabču, Marka a Martina) a hned po nich city race pro veteránky. City race je vlastně taková městská klasika, tenhle byl zařazený do City Race Euro Tour, takže jestli se vám koncept zalíbil, můžete vyrazit na některý z dalších závodů této série. Eliťácký sprint se počítal dokonce do WRE, světového rankingu, takže jsme očekávali těžké a kvalitní tratě, což se taky vyplnilo. Hned na úvod spletité schůdky a uličky mezi domečky ve svahu, pak složité postupy a dávat pozor musel člověk až do cíle. Důležitá byla plynulost a nedělat chyby. Vedlo se Gabče, která skončila v elitě 2. asi 2 minuty za španělskou reprezentantkou ve sprintech. WRE se vyhlašovalo, takže byla i trofej a květina. Veteránky si sice na začátku dost stěžovaly, že chtějí taky krátký sprint a ne nějaký city race, ale nakonec se vrátily ze závodu nadšené. Farstovaná trať do motýlků a spousta běhajících lidiček po městě vytvořily super zážitek a atmosféru. Nehledě na hromadný start, který probíhal uprostřed náměstíčka a bylo zábavné sledovat, jak se lidi různých věkových kategorií rozbíhají na všechny strany.

Poslední, čtvrtá, etapa byla v neděli na poloostrově Sao Lourenco. U moře bylo konečně fakt nádherné letní počasí – sluníčko, na šortky! A čekal nás prý nejhezčí místní terén – louky s terénními tvary a kamínky, místy holou skálou a s výhledy na oceán. Všem se to moc líbilo, skvělé zakončení závodů. Kromě zážitků jsme si odvezli i nějaké ty bedny – Věrka skončila v D40 celkově na 3. místě, Gabča v elitě na 5. a Míša na 7., Dana ukázala místňácké zkušenosti a byla v elitě 2., takže bude potřeba si někdy dát odvetu, třeba v Česku 😉 Po závodě jsme ještě vyrazili na procházku až na samý cíp poloostrova.

V pondělí ještě poslední výlet, pořádný výšlap na Pico Grande, protože ty bolavý nohy je potřeba ještě trochu doničit, že jo. Pak procházka po hlavním městě Funchalu a v úterý si střihnout ještě poslední koupačku v oceánu, procházku do Machica a pak už hurá zpátky za sněhem do Prahy.

 

Jestli někdo přemýšlí nad zimní orienťáckou dovolenou v teplejších krajích, tak Madeiru můžeme jen doporučit. Závody na dobré úrovni (až na to minimum záchodků na shromaždišti :)), příjemné počasí okolo 10 až 15 stupňů (když je hezky, tak i ke 20), krásná příroda na výlety… no Dana si v příští rok určitě ráda zazávodí s dalšími tretráky! 🙂

Gabča

Foto: Gabča, Věrka a pořadatelé závodů (FB Madeira Orienteering festival)