Ahoj!
Ráda bych se s vámi podělila o své dojmy ze světového poháru ve Vyšším Brodě, kterého jsem se zúčastnila začátkem srpna.

Po tom, co jsem se loni dozvěděla, že bude svěťák v Česku a že šance se nominovat není nereálná, jsem se rozhodla, že to bude něco, na co budu v této sezóně mířit. Nominačními závody byly střední a dlouhá trať (Český pohár), které se běžely asi 10 dní před samotnou akcí v Jeseníkách. Po nepovedené střední trati jsem ještě sebrala zbylé fyzické, a hlavně mentální síly (a motivaci :)) a dlouhou trať oběhla dostatečně obstojně, abych se s divokou kartou proklikala do nominace na svěťák 🙂

Ale teď už k samotné akci.

Před samotnými závody jsme v blízkosti Vyššího Brodu absolvovali několik mapových tréninků na procvičení mapových (ne)schopností, včetně jednoho tréninku hromadných restartů společně se švýcarským a rakouským týmem (na zvýšení nebo snížení sebevědomí do závodů :)).

Následné dva dny jsme využili k odpočinku, abychom mohli ve středu stát plni sil na startovní čáře kvalifikace.

Kvalifikace
Celý šampionát pro mě začal trochu nešťastně, jelikož jsem se ještě před startem kvalifikace přesvědčila, že nejsem schopná trefit ani na start 😀

Pro ty, co tenhle příběh ještě neslyšeli: z karantény měla vést vyfáborkovaná cca 2 km dlouhá cesta na start, přičemž jsme předpokládali, že se půjde po asfaltce rovně. S trenérem, se kterým jsem šla na start (se všemi věcmi, s tím, že zázemí budeme mít s týmem na startu a odtud se budeme teprve rozcvičovat atd.), jsme minuli fáborky odbočující asi 100 m od karantény někam do lesa a pokračovali jsme po asfaltce dál. Fáborky jsme neviděli, nikdo jiný s námi nešel, ale tak „jdeme přece rovně, ne? To tady asi nemusí být. Navíc je ještě brzo, to ještě moc lidí nestartuje“. Rakouský trenér, běžící po asi 10 minutách proti nám se slovy „na to rozcestí támhle dál asi zapomněli dát fáborek, běžím to říct pořadatelům, být závodníkem bych byl úplně zmatenej“ nám dodal jistotu, že jdeme správně. Stejně ve mně rostla nejistota, začínali nás předbíhat další závodníci, stejně zmatení a doufající jako my. O další kilometr dál jsme konečně dorazili na start. Bohužel to ale nebyl ten dnešní. Jen pár aut a ToiToiek, jinak nikde nikdo. „Jsme na špatném startu, běžte co nejrychleji zpátky do arény, ta odbočka na správný start byla hned u ní!“ Ehh, chcete mi říct, že jsem právě prošla polovinu embarga, abych propálila zítřejší start, možná nestihla ten dnešní a dala si rozklus 5 kilometrů? To to pěkně začíná!

Start mi naštěstí posunuli, ale do závodu jsem stejně vyběhla ještě dost roztěkaná a upřímně už na startovní čáře jsem toho už měla tak akorát dost :D. Trať nebyla dlouhá, ale já se na ní hrozně trápila. Naštěstí v druhé polovině už jsem si nějak srovnala hlavu a šla zbytek závodu po neúspěšném úvodu víceméně čistě. Doběh do cíle do kopce byla bolest. To jsem ale ještě nevěděla, že bude do kopce i další dny.

Nicméně jsem se kvalifikovala do A finále na dlouhou i střední trať, takže aspoň dílčí výsledek splněn. Zítra ale znovu a lépe!

 

Long
Z tohoto závodu jsem měla velký respekt. Nutno říct, že na svěťák jsem rozhodně neodjížděla s pocitem, že jsem ve formě. Fyzicky jsem se necítila moc dobře, takže představa tratě, kterou půjde vítězka (snad) 90 minut, takže já něco kolem dvou hodin, mě v noci strašila ve snech. Po včerejší příhodě s netrefeným startem jsem radši vyrazila s dostatečným předstihem a v klidu, navíc už jsem místo startu znala :D.

Závod docela hezky odsýpal, šla jsem ho záměrně trochu defenzivně (zastavovala jsem se na dočítání voleb a dohledávek atd), abych opravdu neudělala chybu, protože to by mě po závodě mrzelo víc než „pomalý běh“. Pár malých chybek bych v závodě našla, ale celkový pocit ze závodu bych skoro shrnula jako „kontrolovaný dlouhý závod, ovšem s postupně docházejícím palivem, které se po průběhu arénou do pytlíku dostalo pod kriticky nízkou hladinu a při dojezdu do kopce (výběhu do arény) mi to málem chcíplo“ :)). S technickou stránkou výkonu celkem spokojenost, s výsledkem už tolik ne, ale určitě to byla cenná zkušenost.

Middle
Na tento závod jsem se těšila nejvíc. Nejen proto, že už jsem měla za sebou toho „strašáka“ long, ale těšila jsem se na technicky náročný middle, kde bude potřeba mít hlavu nastavenou na 120 % koncentrace až do úplného konce. Den před závodem jsme si dělali lehkou suchou přípravu na „tratě z pera Radima Hoška“, ale spíš jen abychom věděli, na jaké typy postupů je potřeba být připraven. Bylo nám zkrátka kladeno na srdce, že „i když to bude vypadat, že na tom postupu není moc čeho se chytit, a že musíte jít prostě na tvrdý směr, tak věřte, že Radim v tom vždycky něco vidí. Vždycky tam je alespoň něco, od čeho se do těžké dohledávky odpíchnout a vy to musíte odhalit, nikdy nejít na náhodu“. Snažila jsem se do závodu jít s tímto mindsetem a z velké části se mi to dařilo. Bylo ale pár míst (přesně tři), kde jsem si nedala dostatečně načas na dočtení mapy nebo jsem byla moc „rozběhnutá“ a udělala chybu, na jedné kontrole opravdu velkou, čehož jsem v cíli hodně litovala. Opět je to ale něco k poučení a můžu být spokojená s povedeným zbytkem trati.

 

Štafety
Běžet první úsek neúplné C štafety mě postavilo do pozice „běž na co ještě máš a můžeš jen příjemně překvapit“, což mi vlastně celkem vyhovovalo. Žádné velké stresy, jen si to užít a naposledy si zazávodit před domácím publikem. Ze závodu jsem měla pocit jako z jakéhokoliv normálního českého štafetového poháru, což ale vůbec nebylo na škodu.

Celá akce mi přinesla hodně nových zkušeností a pozitivních i méně pozitivních (ale intenzivních) zážitků. Nicméně jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost si zazávodit na takovéto akci před všemi těmi domácími fanoušky, vámi, kteří jste mě, ale i všechny ostatní, vyloženě hnali do cíle a mačkali z nás poslední kousky sil, což bylo na doběhu každého závodu důležité a ohromně povzbuzující. Díky za to!
Bára