Je 21. května, já stojím před spokojenou maturitní komisí a začínají mi mé (nejspíš) nejdelší prázdniny v životě. Většina mých spolužáků začíná bujaře oslavovat, mě ale čeká něco úplně jiného. Díky vydařeným jarním sprintům a nominační dráze jsem se dostala do týmu dospělé reprezentace na Světové poháry ve Švýcarsku a Itálii.
Maturitu tedy oslavuji balením a hned druhý den vyrážíme mikrobusy na dlouhou cestu do Švýcarska. První den je klasický příjezdový – klus, vybalit, uvařit a spát. Druhý den je v plánu model. Oproti Česku to tu není moc jiné, snad je tu jen víc uklizeno:)? Bohužel z modelu ale neodcházím s plným sebevědomím, chyběla mi plynulost a nějaké chybičky se taky našly. Zítra tedy zkusit tolik nezmatkovat a pořádně se soustředit!
24. května
Můj první závod za dospěláky, můj první KO Sprint v zahraničí. Očekávání? Spíše žádná. Jak nám “mlaďákům” bylo řečeno, snažím se se soustředit pouze na svůj vlastní výkon a výsledek je spíše vedlejší. Přeci jen jsme sem přijeli hlavně sbírat zkušenosti! Jelikož se startovka kvalifikace dělala podle světového ranku a v tom mám jen pár ušmudlaných bodíků z loňského JWOCu, startuju až mezi posledními. To se ale nakonec ukazuje jako docela výhodná pozice. Ženský závod se kvůli bouřce totiž posouvá a první startující se tak na další půlhodinu vracejí promoklé zpátky za námi. Já se ještě ani nezačala rozběhávat.
Nakonec ale přichází čas i na mě, nervozita nastává až těsně před startem, kde mám pocit, že vážně “hodím kufr” :D. Dobrý, už jsem v klidu, beru mapu a vybíhám. Jednička v pohodě, ale co je to za dlouhý postup na dvojku? Stojím, stojím, pořád stojím a nemůžu přijít ani na to, jak vůbec se ke kontrole dostat, natož koukat po nějakých volbách. Kromě průběhu labyrintem mě nic nenapadá a tak neztrácím další čas a beru alespoň to.
Tráva v parku je po vydatném dešti rozbahněná a v zatáčkách to klouže. Ve městě přichází mapotočka, já ztrácím hlavu a zbrkle odbíhám špatným směrem. Nacházím se sice celkem rychle, ale na sprintu je znát každá drobnost. V cíli nejsem nijak překvapená, s nepostupem jsem počítala. Všechno má ale své plusy, následující den budu moct alespoň odpočívat ve vířivce:) a fandit našim postupujícím.
Foto: Simon Buser
26. května
Nový závod, nové šance, nové čtyřhodinové čekání v karanténě. Čekání ale stálo za to, sprint mě baví! První půlka z kopce, druhá po rovině, co víc si přát. Mapově nejtěžší pasáž s podchody máme naštěstí dobře nakoukanou ze street view, takže ji rychle probíhám jen s pár mrknutími do mapy.
Ke konci už mi to moc nemyslí, nohy, dech i hlava cítí, že je to oproti sprintům, na které jsem zvyklá, opravdu o kus delší. Povzbuzující Mára a závodník za Honkong China, běžící jen pár metrů přede mnou, mě ale na doběhu motivují a já ze sebe vymáčkávám poslední síly (Hongkongčan proti mému finishi neměl šanci :D). Celkově je z toho 65. místo a 4. místo z našich holek, což beru jako poměrně povedený závod. Největší radost nám dělá Terka Janošíková, která si doběhla pro bronz! Při večerním vyvalování na gauči ještě napjatě sledujeme hokej… povedený den!
Ciao Italia!
Od 27. do 31.května máme dovolenou v Itálii. Teda co? Ne, každý den máme alespoň jeden trénink a po večerech projíždíme street view nebo chodíme cvičit k Vojtovi (našemu fyzio). V mezičase se ale koupeme v moři, ládujeme zmrzlinou nebo se jen sluníme u bazénu. Pohodička.
1. června
Italský sprint
Madonna mia, co je to? Že bude začátek v parku jsme čekali, ale že to bude až tak moc middlové? Závod je to ale zajímavý. Opět… v nejtěžší části jen zkontroluji, jestli mi nezavřeli nějaký průchod a z jeskyně dobíhám do zámeckého parku skoro po paměti.
Foto: IOF / Kristina Lindgren
Seběh do města, úzké italské uličky a první stoupání. 100 metrů převýšení a středomořské sluníčko mi ke konci docela dávají zabrat. Doběh je přímo na pláži a já v cíli beru opět 65. místo. Český tým ale může slavit. Tomáš Křivda vybojoval 3. místo! Juchů… “zapíjíme” zmrzkou.
2. června
Poslední závod – sprintovky
Finishuju naší 3. štafetu. Klasika, jiný než poslední úsek už si asi nikdy nezaběhnu :D. Na závod se ale těším. Vybíhám v klidu s cílem “hlavně si to užít”. První parkovou část zvládám dobře, ačkoliv jiné závodnice se zde dokázaly docela vychybovat. Probíhám podél pobřeží, ale mořem se kochat nestíhám. To si můžu užít až z televizního záznamu. Závěrečná část ve městě, holky mě dobíhají, kopec… nemůžu. Fyzicky na ně už nemám, zkouším tedy vymyslet jinou volbu než jdou ony. Na K16 jsem našla… jenže lepší rozhodně nebyla:D. Pokus dobrý, ale nějaká místa tím ztrácím. Škoda. V cíli naštěstí můžu hodit všechny chyby za hlavu, protože Češi mají, do třetice všeho dobrého, opět bronz!
Foto: IOF / Kristina Lindgren
Akce to byla skvělá, tým byl super, zážitků a zkušeností mám hromadu. Babičky jsou taky šťastné, že slyšely mé jméno v televizi :D. Všichni jsme spoko. Mé výsledky sice “žádná sláva”, ale s tím se počítalo. Hlavní je, že to nebyl kanál, a já si vyzkoušela orienťák v úplně jiném prostředí.
Teď už jen zbývá vše zúročit na JWOCu 😉
Emča Černá