Sedím v autě, venku tma, žádné stopy života v dohledném okolí a přemýšlím, co to bylo za blbost přihlásit se na Mistrovství České republiky v nočáku. Zaprvé mi nočáky vůbec nejdou (podobně jako azimuťáky) a za druhé je nemám moc rád. Vzpomínám na svůj poslední noční závod na TSM soustředění a začínám uvažovat, že asi nebyl úplně nejlepší nápad se sem přihlásit. Za mnou sedí Honza celý natěšený, a tak si raději nedávám své obavy najevo, abych mu nezkazil předstartovní náladu.

 

 

Po půl hodině kličkování v temných lesích vidíme první závodníky, běžící na start, a konečně dojíždíme na shromaždiště. Nachází se v malé, podlouhlé vesničce Horní Busnice. Zaráží mě nízký počet závodníků i organizátorů, kterých napočítám jen asi deset. Říkám si, že třeba hodně lidí nepřijelo a bude tím pádem i menší konkurence. Bohužel se mé očekávání nenaplnilo a po vstoupení do úplně přecpané tělocvičny to vypadá, že je zde naopak ještě mnohem více lidí, než bylo přihlášených. Nacházím malé místo uprostřed místnosti a rozkládám židličku. Kolem sebe vidím spousty reprezentantů např. Miloše Nykodýma nebo Jana Procházku. Pomalu se převlíkám a připravuju na tu hrůzu, co mě čeká. Lucifera mám naštěstí nabitého (díky Kubo), takže se aspoň nemusím bát, že by mi zhaslo světlo. S potěšením zjišťuji, že venku je teplo tak akorát na dres a odbíhám na start. Cestou si zkouším různé úrovně jasu a hledám ten, který mi bude sedět nejvíce. Moc šťastně však nevypadají řidiči projíždějících aut, které lucifer trochu oslepoval😊.

Na startu je živo. Nachází se na malé loučce uprostřed lesa, hned vedle nějaké lesní samoty. Obří reflektor osvětluje celý předstartovní areál, takže není potřeba svítit čelovkou. Já hledím do lesa, do tmy, a přemýšlím, co mě asi čeká. Najednou slyším někoho volat mé jméno a je načase jít do koridoru. Po třech minutách vybíhám, beru si mapu a mizím v lesní temnotě.

Samotný výkon považuji za velmi vydařený. Při nočácích se běžně ztrácím i na desítky minut, takže jsem šel hodně na jistotu a přesnost. To mi hned cestou na jedničku moc nevyšlo, když nabíhám do hustníku a po půl minutě se objevuji na cestě, ze které jsem odbíhal. Dohledávka už dobrá a jdeme dál. Další dvě kontroly dobrý a potom přišlo to kolečko u čtvrté kontroly. Nevím, co jsem to udělal, ale prostě jsem odběhl od kontroly a o minutu později se objevil na té stejné. Ani ze záznamu netuším, co mě to popadlo. Potom jsem se naštěstí srovnal a šlo to lépe. Uzlovou kontrolu nacházím dobře (měli jsme ji třikrát) a druhý motýlek jdu čistě a kupodivu docela rychle. Znovu uzlovka a pomalu se přibližuji k cíli. Následuje už jenom rychlá ťukačka mezi význačnými stromy a při náběhu ke sběrce vidím někoho fotit probíhající závodníky. Dávám si proto záležet s ražením, abych vypadal, že mi to aspoň trochu jde😊. Rychlé oběhnutí oplocenky a jsem v cíli. Hurá!!!

Cestou na shromaždiště si probírám můj výkon a docházím k závěru, že jsem to zas tolik nezkazil, a navíc jsem se nijak hrozně neztratil (jak jsem předpokládal). Je pořád příjemně teplo a obloha je posetá hvězdami, které část cesty pozoruji. Na shromaždišti si vyčítám a jdu do tělocvičny, kde již netrpělivě čeká brácha s mamkou, kteří startovali asi půl hodiny přede mnou. Honza je dost unavený, je už jedenáct. Rychle se převlíkám, rychle kouknu na výsledky, kde je asi polovina závodníků, nasedáme do auta a odjíždíme směr Jilemnice, kde máme byt a kde přenocujeme. Mamka a brácha mají také ze svých výkonů dobré pocity, a tak spokojeni dojíždíme do Jilemnice, kde se dovlečeme do postele, zvládáme se ještě osprchovat a usínáme tvrdým spánkem.

Hodně lidí říkalo, že to bylo moc jednoduché a nudné. Mně trať sedla a moc jsem si to užil. Čelovka nezhasla, doběhl jsem s docela dobrým časem a nemusel mě nikdo chodit hledat. Na můj první MČR v NOB docela dobrý.

Martin Melišík

 

[content_boxes layout=“icon-with-title“ iconcolor=““ circlecolor=““ circlebordercolor=““ backgroundcolor=““]
[content_box title=“Dojmy bráchy Honzíka z jeho účasti“ icon=““ image=““ image_width=“35″ image_height=“35″ link=““ linktarget=“_self“ linktext=““ animation_type=“bounce“ animation_direction=“down“ animation_speed=“1″]Den, kdy se pořádalo mistrovství v nočním orientačním běhu, jsem běžel ještě dopoledne jiný závod, který pořádal můj klub. Ovšem závod se mi nepovedl a tak jsem si šel zlepšit náladu v nočním orientačním běhu. Běžel jsem kategorii P, protože moje kategorie tam nebyla. Vzal jsem si čelovku, popisy a připravil jsem se na závod. Šel jsem na start. Když běžíte péčka, je úplně divné, že můžete hned jít do lesa a nemarnit čas v koridoru. Vzal jsem si mapu a vyběhl. Jaksi jsem zapomněl, jak jsou nočáky odlišné od denních závodů, takže jsem to vzal přes matoucí bažinu. Očividně jsem se ztratil. 15 minut bloudění mě opravdu mentálně posunulo ke dnu. Najednou se z křoví vynořily dvě malá světélka. A hele to je ta kontrola. Až teď jsem si uvědomil, jak nočáky fungují. Strategie – cesty. Od této chvíle jsem závod běžel bez žádných velikých chyb. U sběrky (sběrné kontroly) mě fotograf vyfotil v takový moment, kdy jsem vypadal jako šťastný lenochod, který si „běží“ pro houbičky. V posledních metrech mě ještě stihnul předběhnout starý děda.[/content_box][/content_boxes]