Letošní MČR na krátké trati proběhlo pod režií Pragovky v koutu naší vlasti, orienťáky jen zřídkakdy navštěvovaném. Hojná Voda je malebná víska na úbočí Novohradských hor. Z Prahy se tam jede 2 a půl hodiny a zvlášť ve vedru je to výživná cesta. Alespoň jsme se pokochali malebným a vyspělým jihem Čech.
V sobotu se na mistrovstvích na krátké a na klasice běhá semifinále. Startujete v jeden čas spolu s dalšími několika lidmi ze své kategorie. Každý z vás má ale trochu jinou trať, i když parametry by měly být velmi podobné. Fór je v tom, že nevíte, kdo z těch co startují před vámi a za vámi běží stejný rozběh, takže musíte běžet sami na sebe a nikoho se moc nechytat, páč by moh běžet něco jinýho.
Tady to ale moc neplatilo. Semifinále se běželo na kopci Vysoká vysokém 1034 metrů. Kromě solidního krpálu tu máme ještě kamenná pole, zarostlá smrčky a borůvčím, v nichž jiný způsob pohybu kromě kozího hopkání z šutru na šutr nebyl možný. Připočtete-li k tomu ještě úmornej hic a 300metrovej doběh po roztékajícím se asfaltu, dostaneme velmi demotivující závod. V absolutně nepřehledném terénu se mimo jiné dělaly obří mapové chyby, takže se závodníci sbíhali do velkých balíků, pročesávajících svah. Já měla kliku – právě takovou těžkou kontrolu mi našla vítězka mýho rozběhu, co mě docvakla asi o 4 minuty. Finále A (tedy finále, kde se běží o medaile) teda nakonec vyšlo jen mě a Kubovi Vláškovi (oba jsme postoupili z posledního postupujícího místa, ale přece). Ostatním se tolik nedařilo, ještě Kubovi Makovskýmu klaplo finále B. Gabča měla den blbec a zvrkla si kotník, její ztracená peněženka se ale nakonec našla (neutopila jí v toice, jak se obávala…). Dokonce Tretra nebyla pořadatelům lhostejná, sám stavitel trati věnoval hned několik návštěv našemu zelenému stanu 🙂
Po závodě jsme chvíli koketovali s myšlenkou jet se vykoupat do nějakýho rybníka, blížící se bouřkové mračno nás ale přesvědčilo, že mokří budem možná beztak. Nakonec nás málem ubilo krupobití, když jsme v Nových Hradech přebíhali z auta do tělárny. Při marném hledání orienťáky nezaplněné hospody jsme si alespoň prohlídli krásně město se zámkem a hradem. Nakonec jsme si přidali turistickou vložku a došli si naplnit břicha do asi tři kiláky vzdálené luxusnější restaurace v Terezčině údolí. Byla tam dokonce i živá country hudba! S plnými břichy se nám špatně běželo zpátky, blížící se bouřka nás počastovala mírnou sprškou, takže ten, kdo se rychle neskamarádil s vlastníkem deštníku, to měl blbý.
V neděli bylo počasí mnohem přijatelnější a i terén byl běhatelnější. Ve finále nás stavitel (Beťák) zavedl na svahy Kraví a Kuní hory, které byly taktéž hojně pocukrovány kameny a kamínky, dokonce na vrcholech byly i nějaké větší skály. Podrost nebyl díkybohu všudypřítomný. Chybky se tu ale nadělat daly a řekla bych, že v mistrovských kategoriích i ultimátní. Třeba ta moje osmiminutová hned na jedničku… Možná znáte ten pocit bezmoci, když potkáváte v protisměru své soupeře, odbíhající od kontroly, kterou vy ne a ne najít. Nakonec jsem se svezla s holčinou z Opavy a zbytek závodu jsem odběhla (podotýkám čistě!) v tandemu. Pro utišení svého svědomí ale musím dodat, že to byla oboustranná spolupráce.
Fatální chyby se dělaly a dělaly je i moje soupeřky, takže jsem nakonec (možná nezaslouženě a rozhodně překvapivě) skončila 10. Ne že by Ťapáci zanechali ve výsledcích nějakou významnou stopu, ale celkově bych řekla, že to bylo vydařené mistrovství.
Mistrovstvím na krátké se tradičně loučíme s jarní sezónou a se svými víkendovými přáteli. Tak pěkně trénujte a jezděte na vícedenní a soustřeďka, ať nemáte absťák z nedostatku orienťáku o prázdninách!
Hezký léto přeje Dorka 🙂