16. 6.
Je neděle, mám za sebou Áčka v Orlických horách, a hned po vyhlášení výsledků se setkávám se zbytkem týmu jedoucího na EYOC (neboli Mistrovství Evropy dorostu) do polského Štětína.
Naše výprava má celkem 20 členů. Jede celkem 16 závodníků – čtyři z každé kategorie (DH16 a DH18) – a 4 členové realizačního týmu (zjednodušeně jsou to v podstatě trenéři). Na začátku se sice s většinou ostatních závodníků moc neznám, ale během našeho pobytu v Polsku se všichni lépe poznáváme, a já zjišťuji, že je to skvělá parta lidí.
17.–20. 6.
První, co nás po příjezdu čeká, je fasování repre oblečení. Náš další program tvoří samozřejmě tréninky (krom jednoho sprintu všechny v lese), večerní rozbory, ale také společné protahování a procházení embarga pro závod ve sprintu. To asi zní trochu překvapivě, ale vzhledem k tomu, že některé týmy v prostoru závodu byly ubytované, bylo povoleno se v embargu pohybovat, ale jedině bez mapy v jakékoli podobě. Procházíme tedy každou uličku, kluci otevírají všechny odemčené branky, které potkáváme, a já jen čekám, kdy na nás někdo začne křičet, nebo zavolá policii (což se překvapivě nestalo ani jednou ☺). Celkově bohužel nemám po trénincích dobrý pocit – často jsem na nich chybovala a ani terén (plný vysoké trávy, kopřiv a krvežíznivých komárů) mě nijak nenadchnul, takže z nadcházejících závodů mám spíš obavy.
21. 6.
Pátek je první den oficiálního programu EYOCu, i když se závodí až od soboty. V pátek se ale musí všechny týmy akreditovat v Event centru a také je připraven model longu, sprintu a technické procedury na startu a v cíli.
Oba modely závodů si procházím a mapa mi (konečně) sedí a mám i trochu pocit, že ji chápu. Absolvuji i technický model a musím říct, že dobíhat jako superman mě fakt baví ☺ (pro vysvětlení: na EYOCu v cíli nebyl lampion s krabičkou, ale SIAC se vypnul při průběhu cílovou čárou).
22. 6. – long
Tak už je to tady – můj první závod na mezinárodní úrovni. Od chvíle, kdy vstanu z postele, moje nervozita postupně narůstá. Po snídani ještě zhruba popáté kontroluji, jestli jsem si nic nezapomněla, a pak už vyjíždíme. Před závody nesmíme do arény, takže jedeme rovnou do karantény. Tou je naštěstí jakýsi opuštěný kemp, takže je v ní dostatek místa a můžeme se schovat před deštěm, který trvá celé dopoledne.
Ačkoliv startuji docela pozdě, čas v karanténě mi utíká docela rychle a zdánlivě za chvíli už nasedám do dodávky, která vozí závodníky z karantény ke startu. Má nervozita naštěstí postupně polevuje, a i když jsem už po rozklusu promoklá, začínám se do lesa těšit.
Začátek trati zvládám docela dobře, daří se mi jít v klidu a kontrolovaně. Pak přichází chyba v dohledávce na 4. kontrole, ale po ní mě naštěstí čeká jeden poměrně jednoduchý postup a pak nejdelší postup celé trati, který mám už celý naplánovaný. První dvě třetiny trati absolvuji kromě již zmíněné chyby na 4. kontrole a pár dalších zaváhání celkem bez problémů, ale pak přichází poslední, „middlovější“, část v okolí arény, kde si připisuji několik dalších chyb.
Po vyčtení čipu ale ke svému velkému překvapení zjišťuji, že jsem na průběžném 13. místě (ze kterého nakonec bylo 16. místo). Jasně, trenéři nám říkali, že se na EYOCu obecně hodně chybuje, a že i po chybě si můžeme vyběhnout hezký výsledek, ale umístění do top 20 jsem asi nečekala ani kdybych na chybách nechala tak polovinu času. Vzhledem k tomu, že jsem z Češek v D18 druhá, jsem si také vyběhla místo ve štafetě, ve které jsem moc doufala.
Celkově mě při závodě velmi mile překvapil terén- les byl z většiny krásně průběžný a s celkem dobrou viditelností a mapa na rozdíl od těch, na nichž jsme trénovali, naštěstí seděla.
Den pro nás ale odběhnutím klasiky nekončí, večer nás čeká ještě slavnostní zahájení, vyhlášení výsledků longu a po něm i takzvaná friendship party na pláži.
23. 6. – sprint
Ráno ještě dospáváme po včerejší protancované noci, ale po obědě už vyrážíme do karantény sprintu. Naštěstí je opět docela prostorná, a na rozdíl od včerejší klasiky už neprší.
Čas mi zase utíká rychle, a než se naděju, už vybíhám s tréninkovou mapkou na start.
Samotný závod ale neprobíhá podle mých představ. Nějak se mi nedaří být v kontaktu s mapou, přijde mi, že se pořád zastavuji a nedokážu běžet plynule, a taky vybírám nějaké horší volby. I tak je z toho nakonec 20. místo, ale můj pocit z výkonu není moc dobrý.
24. 6. – štafety
Pobyt v Polsku mi utekl jako voda, už je tu poslední den a my si balíme věci a vyrážíme na náš poslední závod tady. Jsou to štafety, jejichž aréna je ve stejném místě jako u klasiky. Před odchodem do karantény, která je na okraji arény, ještě sledujeme ukázkovou předávku. Jak divácký průběh, tak doběh bude (stejně jako u klasiky) po písčité cestě, takže se psychicky připravujeme na to, že bude fyzicky náročný, a litujeme všech třetích úseků, které v tom budou muset finišovat.
Já běžím 1. úsek, na který jsem sice už posledních několik let zvyklá, ale rozhodně ne na takhle velkých závodech.
První třetinu trati zvládám dobře. Tak trochu tuším, že běžím celkem na čele balíku, ale snažím se na to nemyslet. Pak ale při postupu na 8. kontrolu dělám chybu, která mě rozhodí, takže další (menší) chyba následuje i při postupu na 9. kontrolu. Po diváckém průběhu mám ještě pár zaváhání na začátku pytlíku, ale pak už štafetu předávám. Jak zjišťuji, doběhla jsem i přes chyby relativně v kontaktu s čelem balíku, a teď už mě čeká jenom fandění zbytku našeho týmu.
A rozhodně je čemu fandit! Naši kluci si dobíhají v kategorii M16 pro 2. a v M18 pro 1. místo. Na doběhu je povzbuzujeme z plných plic, ale potom už já s Kačkou Kožíškovou, která běžela 2. úsek naší štafety, sprintujeme k diváckému průběhu, kde by se každou chvíli mohla objevit naše finishmanka Katy Doušková, která by podle posledních informací z lesa měla bojovat o 3. místo s Francouzkou. Bohužel nemáme z lesa žádné informace kromě radiokontroly na začátku trati, takže se bojíme, jestli jsme Katy na průběhu neprošvihly. Naštěstí se brzy objevuje český dres a její nezaměnitelné vlasy a my zase povzbuzujeme jako o život a potom pádíme zpátky k doběhu. Vůbec nevíme, jestli už na průběhu byl někdo před Katy, nebo kolik lidí to případně bylo, ale vedle doběhu jsou kromě nás s vlajkou nachystané i Švédky, Francouzky a Švýcarky, které byly na začátku 3. úseku ve vedení. Všichni napjatě očekáváme, kdo se vynoří z lesa. Jako první se objevuje Švédka a spolu se svými spoluběžkyněmi si za našeho potlesku dobíhají pro 1. místo. Najednou se mezi stromy objevuje známý červeno-modro-bílý dres. Počkat. Věděly jsme, že Katy bude bojovat o třetí místo, ale o druhé? Nad tím, jak se jí to mohlo povést, ale teď neuvažujeme, a na doběhu se ke Katy přidáváme. Lépe řečeno spíš za ní, protože v domnění, že je některá ze soupeřek těsně za ní, finišuje tak rychle, že jí nestačíme. Po objetích v cíli ještě stíháme zafandit Viki, která české štafetě W16 dobíhá pro 5. místo, které vybojovala ve velmi těsném finiši.
Ze závodů si odvážím spoustu krásných zážitků a vzpomínek a také cenných zkušeností a rad, které se mi snad bude dařit zúročit i při závodech v budoucnu.
Terka Měšťanová