Ahoj, chtěla bych Vám povyprávět o mé dovče a o tom, že (teď cituju Gabču) když tě osloví náhodnej francouzskej týpek, tak to ještě nemusí znamenat, že je úchyl. Trošku jsem se rozšoupla, co se týče rozsahu, ale prosím vyberte si a přečtěte aspoň dva odstavce, než to vzdáte a zavřete. Díky 🙂
Jak už bylo nastíněno, začalo to tím, že mě oslovil náhodnej francouzskej týpek. Napsal mi na Messenger (doteď nemam úplně jasnou představu o tom, kde mě našel). „Ahoj, za necelé tři týdny se koná Mistrovství Francie klubů, nechceš přijet?“ (samozřejmě to byl trochu rozsáhlejší text, nejezdím hned za každým, kdo mi napíše „Ahoj, za necelé tři týdny se koná Mistrovství Francie klubů, nechceš přijet?“). A Emina si s vidinou výletu stáhla Duolingo a začala se připravovat.
Už na letišti v Ženevě nastal trošku fail mého orientačního smyslu. Letadlo odlétalo už z Prahy zpožděné asi o hodinu – plus mi tady ještě trvalo, než jsem se dostala ven z letištní budovy. Měl mě tu vyzvedávat Vincent, „klubový prezident“, se kterým jsem se setkala asi na pět minut na Tiomile, takže jsem alespoň věděla, jak vypadá, což mi ale nebylo moc platný, lepší by bylo mít aspoň malou představu o tom, jak může vypadat šedá Toyota. Sraz byl v kiss and fly area, což je area, kde auta jezdí dokola a občas některé z nich přibrzdí, aby do něj někdo naskočil. Určitě to funguje dobře, když ovšem nečekáte ve špatném patře. Takže zatímco jsem pobíhala po spodním parkovišti, Vincent si užíval půlhodinové kroužení. Poté byl naším dnešním cílem Lyon, kde jsme přespali v hostelu (plus jsme po cestě nabrali ještě jednoho hocha, který bydlel mimo trasy všech ostatních – Rafaela).
Čtvrtek. Na odstavném parkovišti u Lyonu se potkáváme s – říkají tomu minibus, ale k panu Uchytilovi to má ještě daleko – tranďákem, do kterého začneme rovnat krabice a batohy. Vincent trvá na tom, že si s sebou musí vzít tenisovou raketu. Když se ho v neděli zeptám, jestli ji použil, odpovědí je: „ne, ale aspoň si udělala výlet“. Před námi je čtyřhodinová cesta ke Clermond-Ferrant. Chvíli si povídáme o závodech: všechna francouzská mistrovství jsou scuknuta do několika víkendů a poslední den se startuje brzo ráno, klidně už chvíli po východu slunce, aby se všichni zvládli dostat do večera domů (zlatá Vidnava 😀 ). Teď mají Ascension, křesťanský svátek, který odkazuje na Nanebevstoupení Páně. Ve čtvrtek má celá Francie le jour férié a v pátek se v mnoha podnicích taky nepracuje. Po poledni zastavujeme na benzínce, kde si všichni vybalí svoje obědové krabičky a zakempí to u stolků. Já si (konečně!) kupuju kartáček na zuby a jsem taky spokojená.
Odpoledne dorážíme k vesničce Saint-Julien-Aux-Bois, kde se konají oblastňáky. Vystupujeme a je tam mnoho lidí, které jsem v životě neviděla a kteří mě teď líbají na tváře a říkají mi svá jména. Asi vás to moc nezajímá, ale záchody se mi velice líbily. Ani ne kvůli tomu, že se tam nemusím s nikým bavit, ale kvůli zpracování. Toiku tvoří čtyři dřevotřískové stěny a mezi nimi lavička s dírou na jedné straně a s kbelíkem s pilinami na druhé. Mají tu i funkce jako měnič kýblů pod lavičkou a zametač pilin (nebo případně člověk, který drží plachtu od záchodků bez dveří, protože fouká vítr a ona se zvedá 😀 ). A protože mou denní náplní nebylo jen zkoumání záchodků, povyprávím vám i o tom, jak vypadal les: střídají se tu pasáže s dobrou a se sníženou viditelností, terén průběžný, místy s podrostem (kapradinami), dost se vyskytují hliněné hrázky a kupky. Duby porostlé břečťanem, dneska se jdu jenom kochat 😀 .
Přijíždíme na ubytko, kemp s ne moc zařízenými, ale s upravenými chatkami na břehu menšího jezera (neboj babi, bydlím tu se šesti hochy 😀 ). Nejdříve se z krabic začnou vybalovat a rozdávat nové dresy. Pak připravíme večeři a všechno vynosíme ven na plastový stolek. Na dnešním menu je chleba s máslem, těstoviny se šunkou a sýrem, jahody a sýry. Sedíme venku přes hodinu a jíme a povídáme si… eh no, ostatní si povídají, já se usmívám a snažím se vyrozumět, o čem se baví. Občas někdo přejde do angličtiny a to s Glebem pochopíme, že asi mluví na nás. Fabien, Belgičan, povídá, že je good friend se Šéďou a s Radkem Novotným. Taky vypráví o své účasti na Bohemce, o tom, jak tam kalil a jak pak byla poslední etapa náročná – „Pilsner Urquell, did you drink Pilsner Urquell?“ ptá se někdo.
V pátek je na programu Mistrovství Francie ve sprintových štafetách. Startuje se až odpoledne, a tak si ještě před odjezdem dopřejeme kuskus – stejně jako včerejší těstoviny a následující rýže nesolený (když jsem se včera angažovala v solení, moji spolubydlící mi tvrdili, že to nikdy nedělali, že by inspirace od pragáčků?). Dějištěm závodů je městečko Argentat-sur-Dordogne, které (leží na řece Dordogne a) má bohatou historii a tvoří ho kamenné domky. Složili jsme čtyři štafety, tím, že někteří borci z klubu jsou na svěťáku ve Švédsku, jsem byla nominována do té první. Nejsem tam jediná cizinka, spíš bych národnostní složení naší štafety se startovním číslem 5 popsala tak, že tam je jediný Francouz. Finišuju, což znamená, že si v karanténě pobydu nejdéle. Rozklusávám se a poslouchám speakra, něco mu i rozumím (například jména mých parťáků: Fanny, Vincent, Clément; dále pak Besançon a première a deuxième place… je suis grande française 🙂 ). Do té nepravidelné sítě úzkých a křivých uliček vybíhám z druhého místa, ještě před mapotočkou mám v zádech Juliette Basset z Lyonu, občas se k nám na chvíli připojí některý z kameramanů, kteří pracují na přímém přenosu do nějaké místní televize, na kopečku od vody už mám pocit, že půjde přede mě, pak zvolím jednu lepší volbu plus jí ještě trochu cuknu v pytlíku. Nakonec to je tedy druhé místo pro Orientation Team de Besançon.
Kvůli sponzorům nebo čemu si nás (i přesto, že štafeta byla z důvodu nedostatku Francouzů mimo soutěž) pozvali i na stupně vítězů (ovšem na společné fotce nás překrývají hlavní funkcionáři).
V sobotu se koná Mistrovství Francie na middlu. Závodní kategorie startují dopoledne, my ostatní si můžeme přispat. Aréna je velká, musí pojmout více než dva tisíce závodníků. Mačká se tam hlava na hlavě, málo který oddíl má postavený tunel, spíše mají menší a ne tak náročné stany. I na náš open závod jsou lidé namačkaní u doběhového koridoru a fandí fakt zuřivě a po celou dobu pohybu jejich kámošů na doběhu (někdy až minutu). (Plus záchodky taky dobrý.) Les je celkem dobře průběžný, ale s nízkou viditelností. Pokud chcete slyšet o mém výkonu, tak začněme tím, že jsem nestihla start a následně udělala úplně zbytečnou chybu na dvojku. Ve výsledku bych ale (se startem na krabičku 😀 a s tím, že už jsem tam teda měla vyšlapané cestičky) v kat. D18 skončila druhá, minutu za mistryní.
Po příjezdu na ubytko se shromáždíme kolem notebooku a sledujeme KO sprint ze svěťáku ve Švédsku. Vysvětluju, že Vojcek má injury a že Jana Stehlíková je Jana Knapová, která’s got married. Večer jdeme do restaurace v kempu, sedíme všichni u dvou velkých stolů. Pak už jen balení a briefing k zítřku.
A je tu neděle a Mistrovství Francie klubů, jak jsem tak pochopila, tak hlavní důvod, proč tu jsem. Ubytko opouštíme na etapy, startuje se už od čtvrt na sedm. Každý klub si sestaví čtyři družstva – Nationale 1 až 4. Nationale 1 tvoří dva DH18-, dva DH35+ plus to doplňují čtyři závodníci, u kterých nezáleží na věku, s tím, že v každé ze skupin musí být alespoň jedna žena. Tito běžci jsou pak nějak dosazeni na jednotlivé úseky. Nationale 2 až 4 se liší tím, že každá má oproti té předchozí snížené směrné časy (popřípadě i méně úseků). Běžím v Nationale 1 a startujeme s číslem 1. Ze začátku závodu poněkud ztrácíme (jako jdou dobře, ale zřejmě byly ambice jít i líp). „Můžeš stáhnout dvanáct minut?“ směje se Vincent. Na shromku (už zase) panuje skvělá atmosféra, lidi se mačkají (možná to je tím, že jich musí být hodně soustředěno na jednom místě) kolem koridorů, natáčí si závodníky a křičí na ně „Allez! Allez! Allez!“. Byla jsem nasazena na sedmý úsek. Rady zní: využívej vyšlapané pěšiny; kdyby tě předbíhali kluci, je možný, že běží to, co ty; pozor v zelenym. Vybíhám na třetím místě, které ale ztrácím nejspíš hned po startu. Les je opět zarostlý, ale s hustší sítí cest, proložený loučkami a sady a oproti předchozím dnům o něco kopcovatější. Co se týče mého výkonu: zpomaluji v dohledávkách, rozbíhám se na cestách, mapuji dopředu a jdu plynule (pardon, musím se pochlubit, samotnou mě to překvapilo 😀 ). V pytlíku přijde chybka v zeleném – začnu hledat moc brzo, ale nakonec seběhnu k silnici a kontrolu dohledám odtud. Finišuje Vincent, který dvanáct minut nestáhne 😀 a štafetu udrží na čtvrtém místě. Často slyším „médaille de chocolat“, i mi to překládají: „chocolate medail“, což jsem stejně nepochopila, až po chvíli mi docvakne, že to je jako bramborová medaile. No a pak už se toho tolik neděje, Vincent hned z vyčítání míří k věcem, popadne batoh a v hřebech spěchá k autu. Veze mě na ženevské letiště a odlet stíhám jen tak tak.
Závěrem bych ještě chtěla říct, že když jsem vracela oddílové oblečení (vyčarovala jsem k tomu i francouzskou větu „tady je vaše oblečení“, která ale (snad) v tom ruchu na shromku zanikla), Estelle, šéfová, mi odpověděla, že si ho můžu vzít a že doufá, že zase přijedu (vidíte, nic jsem vyloženě nepokazila a jsou z toho rádi). Takže si možná ještě někdy dovču zopakuju (což jsem nečekala, protože mě chtěli kvůli tomu, že běhám D18, což nebudu běhat pořád) a možná mě Gabča třeba ještě někdy přinutí sesmolit článek (než to se mnou vzdá).
Emča Bulířová
pozn. red. A kdo by měl opravdu dlouhou chvíli, může se na Emču podívat v záznamu ze sprintovek, dostala tam poměrně dost pozornosti (od cca 92. minuty): https://www.youtube.com/watch?v=FjC7NoR-jo8