Zdravím čauahoj!

Hned na úvod na vás mám otázku: Věříte na zázraky?

Já jsem se rozhodla na ně věřit ve chvíli, kdy mi přišla pozvánka do juniorské reprezentace. Ovšem dalším zázrakem bylo, když přišel mail s tím, že plánovaný úvodní sraz JRD v Chorvatsku se nakonec opravdu uskuteční.

Takže už si jen nechat dloubnout do nosu a hurá k móři!!!

NEDĚLE

Z místa srazu odjíždíme asi o půl hodiny později (důležitý nepohrotit ani odjezd žejo), o nějakých pár hodin později se konečně všichni z různých koutů republiky setkáváme na benzínce u hranic. Cesta celkem pohoda, všechny hranice projíždíme bez problémů a na trajektu se chováme jak malí, jako bychom nikdy neviděli moře.

Večeře! No jako dali nám pizzy asi s herkulesem místo sýru, no teda uvidíme, jak tu budou vařit dál…

S Marky jsme si vybraly docela dobrý pokoj, ovšem holky vedle takové štěstí neměly.

Momentka: vedlejší nepovedený pokoj, 22:18 : „hele tady něco smrdí, nepřijde vám?“ – „hejhej vždyť to topení se snad pálí!“ – „Au já se furt bouchám hlavou vo ten blbej strop!“ – „hej ta postel? Vždyť se na ni nevejdem ani jedna, natož dvě, ještě když Míša má tiky“ – „počkej a to máme jako jenom jednu peřinu?“ – „hej teď je tady ale totální sauna“

PONDĚLÍ

Snídaně předčila veškerá očekávání. Venku prší a nám se všem moc chce vyrazit na první seznamovací trénink 🙂 Ale tak nejsme z cukru (i když po tý nutelle ráno asi jo).

Podprdy, GPS, zatejpovat kotníky a hned výběh asi 700m do kopce na mapáč. Les tu trochu na první pohled připomíná Brdy, ale nahoře je to úplně jiný. Zídky, kameny, kamenný pole, ovce, všechno. Trénink na úvod moc pěkný, ale bez těch chyb se to mohlo obejít. Ovšem první den byl hned ten den, kdy jsme skoro navštívili naši rodnou osadu Stepići, jejíž název se s námi táhl po zbytek soustředění a něco nám nepříjemně naznačoval.

 

Odpo se trénink kvůli počasí ruší (!!! – „jestli nám to takhle zruší každý den, tak celkem cajk tyjo!“), tak se jdem podívat skoro k moři a pak koukáme na film. Velmi produktivní odpoledne 🙂

Večer (jako pak každý večer) rozbory s radami i od těch nejlepších.

ÚTERÝ

Nesádlíme a jdeme frajersky na bébéáčko B) – to je smajlík se slunečníma brejlema 😉 ovšem z malé vyhlídky z blízkého městečka Beli je z východu slunka přes ty mraky vidět pěkný prd, takže máme aspoň motivaci jít zítra.

Momentka, vyhlídka, 7:03 : „hej tak kde je to slunce?!“
„hm ty mraky asi za ty dvě minuty neodlezou…“
*přibližující se štěkot napružených vlčáků*, psi se řítí na nás a teď my nevíme, kam skočit dřív.
„ty**** kam mam skákat?!“
Míša s Terkou skáčou na zídku, se mnou a Marky to chytře ani nehne.A teď ten zázrak!
Psi už byli hodně blízko, ale týpka si je zavolala k sobě a psi POSLECHLI!
Zázraky se dějí, já vám to říkám!

Tyjo, hned druhý den a už sprinty, ještě teďka s tou „formou“ :/ Přejezd (i trajektem) do města Vrsar, kde nás čeká dvoukolový sprint. Město krásný, ale ten kopec?! Fotografům se obloukem vyhýbám, no ani není potřeba, stejně vždycky běžím jinudy, než co je ideální volba. Vlastně někdy volím volby, který by ani nikoho nenapadly (asi protože jsou tak blbý 🙂 ). Ano, takže sprinty se mi fakt nepovedly, ale trať a město s přístavem pecka!

Na místě obědváme a odbíháme na dnešní druhou fázi – z místa oběda nebo s nějakým tím přiblížením máme doběhnout podél zálivu do Kloštaru. Není to zas tak dlouhý, takže s Terkou, Míšou a Marky běžíme už otamtud. Hrotky to berou jako tempáč, ale to my ne, my jsme i ty kopečky vyšly pěšo 🙂 Čekáme dechberoucí výhledy na záliv, ale opět přes ty křoviska vidíme velký prd 🙂 ale jinak příjemný proběhnutí (vyklusat sprinty, už teď bolí nohy :/ ).

STŘEDA

Druhý pokus o BBA, tentokrát podstatně vydařenější! A zrovna když jsme vymysleli, kam skákat před zdejšími šelmami, tak nepřišly 🙁

Dopo nás čeká delší middle závodním tempem. Jéje, to zavání vysokými tepy 🙂 Běžíme to ve stejném terénu hned za barákem jako ten seznamovák, ale stejně vyseknu hned na k1 dvouminutovku (z přemotivovanosti). Klasika. Pak teda ještě tak minuta dvě na k4 a od tý doby už jsme po zbytek trati potahaly s Terkou 🙂 No dělaly se chyby no…(ale jako bych něco tušila, zapomněla jsem si GPS hehe). Výklus berem přes kříž, tyčící se na kopci nad penzionem. Další budoucí cíl bébéáčka!

Asi jako nejhezčí trénink považuju odpolední kombotech. Přejezd k městu Cres do zdejších olivových hájů. Linie, linie s odbočováním, koridor, švýcárna, krátký postupy, ale hlavně kameny, kameny a kameny… a kamenné zídky. Naprostá paráda! Ještě nás Křivdič natáčel a Martin Křivda nad námi lítal s dronem („já si úplně myslel, že je to nějaký armádní dron, co tady nade mnou exploduje“), takže máme supr záběry, jako profíci B)

(ještě jste se neunudili k smrti?)

ČTVRTEK

Anoo správně další BBA, tentokrát na ten kříž 🙂 východ slunka už máme tak promáklej, že jakmile vykukují za horizontem paprsky, ostříme oči a mobily a koukáme a zároveň natáčíme B)

Opět do Cresu! Tentokrát na sprintové okruhy. Ok, možná tohle byl ten nejhezčí trénink 🙂

Momentka, parkoviště, 9:30 : všech 9 holek si najednou řeklo, že jdou na záchod. Pracně vylezem na nějakou zídku se záhonem, kde by se to dalo. A už si to na nás štráduje strejda, kterýmu očividně lezem do zelí. Trapně skáčeme dolů. No ale kam teď?!

Úzké uličky a všelijaké průchody (uf málem jsem se do nich nevešla), ještě v kombinaci s menším měřítkem mapy nám daly pořádně zabrat. Tempo v jednotlivých okruzích máme postupně stupňovat, ale teda já to neumapovávala ani za tý mojí šnečí chůze 🙂 Město celkem vylidněné, jen místy pracují nějací zedníci, co jsou jistě velmi nadšeni z toho, že jim tam lítáme pod lešením, když si dolů sesílají kyblíky.

Po o jdeme checknout nedaleký labyrint. Čekáme haldu rozházeného kamení, ale labyrint, ve kterým jsme jen na cestě ven z něj naběhali (ano pravda tou špatnou cestou) asi kilák, naše bolavé nohy a nestrávený oběd celkem zaskočil.

Odpo vrstevnicovka, opět hned za barákem. Jo, tak to se nepovedlo 🙂 větší chyby na k2 a k7 a to pak bylo hezky vidět na těch rozborech večer 🙂 Ale Terka trumfla svým výkonem všechny.

Momentka, večerní rozbory, 20:30 :Košík: „no a tak když jsi vzala ten špatný směr, tak nepřišlo ti aspoň divný, že tady je to velký hluboký údolí? Toho sis nevšimla?
Terka: „noo ne, já ňák blbě vidim na dálku asi“

PÁTEK

Report o počasí: přihnal se nějaký hurikán či co. Děsně fouká, dneska bez BBA 🙁

Dopo klasika, no na tu jsem se moc netěšila, zvlášť když vim, jak blbě se mi opět poběží. Terén stále +- stejný. Sázim tam chyby, ale baví mě to. Ale ani do toho cíle jsem to netrefila čistě… V rámci výklusu si jdeme ještě jednou zaběhnout ten labyrint. A tady už mám fakt krizi 😀

Ale odpoledne teprve přišla ta pravá sranda. Cítíš se inteligenčně na výši? Doporučuju atletický žebřík, ten ti pořádně srazí sebevědomí 🙂 Trénink vedli Vojcek s Denčou, byli jsme rozděleni na holky a kluky (ještě že tak). Nejdřív prý něco jednoduššího (už to jsme nepobíraly), co teprve to těžší!

Momentka, atletický žebřík, 15:15: Vojcek: „tak na úvod dáme něco jednoduššího. Koukejte a pak to po mě zopakujete.“
*koukáme, šrotuje nám to, ale hned první krok špatně*
„ne hele to musíte tu přední nohu vykopnout dopředu rovnou do toho dalšího políčka“
*my skáčeme stále v jednom políčku, koukáme po ostatních a zjišťujeme, že nejsme jediný, komu to zrovna dvakrát nepálí*
Stepići? Ale jo 🙂

Po hodině běžeckého posilování – motání nohama, šrotování v hlavě a vysmívání se sama sobě, se chceme jít ještě proklusnout a podívat se na další ze zdejších labyrintů. Nenapadlo nás ale, že se asi brzy setmí (to je tak když má člověk přetížený mozek), takže to po cestě trapně obracíme a běžíme jen menší oklikou zpátky.

Večer rozbory z klasiky a vyhlášení přeborníků. Vítězové (Míša a Lukáš) obdrželi retro repre dresy a když si je přetáhli i přes ty mikiny a svetry, vypadali jak kapitáni hokejového týmu.

SOBOTA

Hurikán neutichá, naopak máme pocit, že nám to snad odfoukne i barák. Na plánu byl delší výběh po hřebenech někde na jihu ostrova, to se ale kvůli větru ruší. Máme se jít teda po nějakých skupinách proběhnout tady po okolí a do jedný být zpět.

Vyrážíme teda s Terkou, Míšou a Marky opět již známou cestou na labyrint (na ten, který jsme včera nedobyly). V labyrintech naběháme opět asi 1,5km navíc a za chvíli přibíhají kluci. To my ale už odbíháme a máme jasný další cíl. Ano, Stepići! Osada je to pěkná, takže si tu dáváme krátkou pauzu a (stále inteligenčně na výši) obohatíme zdejší plnou studnu velkými kameny, když se bavíme tím, jak to tam žbluňká. No nic, běžíme dál, příjemně zvlněným terénem, až do vesnice Ivanje. Cestou zpátky ztrácíme „značenou“ cestu každých pár metrů, takže se nám z toho stává spíš dost terénní výběh.

Momentka, uprostřed lesů a luk, 11:55: „kde je zas ta cesta?! Vždyť jsme na ní před chvílí byly!“
*vytahujem mapy.cz s polohou*
„měla by být víc támhle takhle vlevo, ale ne moc, jen kousek“
*jdeme támhle takhle doleva, ale nikde nic*
„hele tady nic není, vytáhni ještě jednou ten mobil a podívej se“
„aha tak jsme jí přeběhly, takže teď víc doprava“
„wtf ale tam nic nebylo…“

Pak jsme ji teda našli a cestou zpátky už se jenom kocháme těmi krásnými výhledy (a fakt že byly tentokrát!) a nechce se nám věřit, že už zítra odjíždíme 🙁

Ve tři jdeme do Beli na focení, trenéři pak odchází, ale my tam ještě zůstáváme a hrajeme v uličkách a na náměstí Krále na kopečku (něco jako schovka). Pak jdeme ještě dolů k moři (mimochodem teplo fakt nebylo, všichni jsme navlečený v péřovkách a jsme rádi, že jsme rádi) a nasáváme poslední chvíle týhle pohody u moře.

Večer se všichni snažíme zprovoznit nové tréninkáče a pak se scházíme u nás na pokoji (jo, v jednom z nejmenších z pokojů, a ještě všichni na jedný posteli 🙂 ) a hrajeme hry asi do jedný do rána. Dnešní oběti šikany: Lucka a Terka.

NEDĚLE 🙁

A je to tady. Odjezd. Nikomu se nechce. Po snídani ještě dáváme fotku s personálem penzionu (mimochodem nikdy jsem snad neviděla usměvavější a vstřícnější paní) a pak už jedem. Trajekt, obchod, pár zastávek a kolem deváté doma.

Každopádně celý týden bych hodnotila maximálně pozitivně. Skvělá parta, supr a přínosné tréninky (a poučení z chyb 🙂 ), nové zkušenosti, naběhané kilometry, skvělé jídlo a supr odreagování od reality. Ani jsem si nedovolila na něco nadávat (i když vlastně vůbec nebylo na co, až na moje výkony).

Takže na závěr stručné shrnutí a motivační kecy: děcka, trénujte, trénujte, trénujte (ale nepřetrénujte) a ani nebudete muset věřit na zázraky, páč si místo v JRD zaslouženě vyběháte. Takže příští rok na úvodním srazu JRD v hojnějším počtu? Věřím, že jo 🙂

Chvála!

Buďte zdraví a užívejte života!

Bára

Článek o akci na webu juniorské reprezentace