Jarní závodní sezóna je v plném proudu a s ní přichází tradiční orienťácké trojkombo – štafety_sprint_štafety, letos počínaje sprintem. Jak už tak bývá zvykem, takovéto závody se konají v nám Pražákům závratných končinách. Tentokrát tomu bylo nejinak. Centrum sprintu a taky ubytko nacházeli se v Javorníku, ač 3 hodiny vzdáleném, tak malebném městečku v podhůří Rychlebských hor.

Sprint se běžel normálně v centru města, některé tratě zavadily i o nevysoký kopec s místním hradozámkem. Ačkoliv z pokynů jsme nabyli dojmu, že pořádající ASU trénuje na pořádání Světového poháru (například umělými ploty, karanténou či „švýcarskou metodou“ divácké na sprintu), výsledkem byl normální Áčkovej sprint. Umělé ploty na mapě všehovšudy dva, divácká kontrola závodníky mátla a diváci na ni neviděli a v karanténě bychom usnuli nudou, kdyby nás naši junioři nebavili zábavnými historkami z maturity. Svým umístěním se blejskla čerstvá eRkařka Gabča, která byla 4.!

Ze všech závodů tohoto víkendu se žáčkům započítávaly body do Vyzývacího poháru, což je soutěž mezi jednotlivými oblastmi. I Tretra letos vyslala svých 8 svěřenečků, aby pěkně reprezentovali Pražskou oblast. A docela se jim dařilo, uznejte: Emča 11. na sprintu v konkurenci asi 80 holek, Honzík 15. a Jáchym 33. v H12 a Šíma 34. v H14 vždy tak z 80 kluků. I ostatní se činili, pro leckeré z nich to byly první celovíkendové a větší závody než oblasťáky, spousta lidí, kontrol, dojmů, atakdále…
Dopolední sprint nás celkem unavil, ale abychom před odpoledními štafetami nevytuhli, vyrazili jsme na sightseeing města Javorníka – vykoupili jsme poslední pečivo v místním supermarketu, vyplazili se na kopeček s hradozámkem a skvělou vyhlídkou. Uchvátila nás především falešná okna na jeho fasádě.

Druhá etapa víkendu- štafety- se měla uskutečnit v terénu, který v loňském roce hostil klasiku na EOCu. Terén to byl vpravdě klasický – nesmírně kopcovatý, plný nebezpečných srázů a trojkových hustníků v prudkých svazích. Shromaždiště, zdálky vypadající jako barevné stádo, se svorně páslo se stádem kravím na téže louce u paty nejvyššího z kopců. Co se týče samotného závodu, musím říct, že za svojí orienťáckou kariéru jsem snad nezažila adrenalinovější štafety. Mám takový pocit, že větší rivalita vládla spíše než mezi mnou a soupeřkami, mezi mnou a nechutně kopcovatou, dlouhou, náročnou, leckdy až nebezpečnou, záludnou tratí. Kdo porazil ji, mohl si připadat jako největší vítěz, byť jeho jméno volalo z konce výsledkové listiny. Stavitelé to s délkami trochu přemrštili, jedna kontrola byla postavena lehce pofidérně a ubohé třetí úseky už v hustníkách šátrali po slepu, aby ne, když se do lesa dostali až po šesté hodině.

Večer nám po skvělé večeři v nejlepší Javornické hospodě zpestřil pohled na zdejší diskotéku, místní euforicky tančili na hity jako „Ej, Macejko Macejko ko ko ko ko“ za blikotu barevných diskosvětel. Škoda, že jsme byli příliš unavení, jinak bychom se jistě přidali.
Etapa č. 3 – štafety č. 2 se vesměs podobaly štafetám č. 1, dalo by se ale říct, že byly možná běhatelnější, zajímavější, nicméně ani tady se to stavitelům úplně nepovedlo skloubit se směrnými časy a kopce bolely ještě mnohem víc.
Běžely nám 4 tretrácké štafety – chlapská H21, ženská D21 (bohužel kvůli Hančině náhlé nemoci nekompletní), dorostenecká H18 a dokonce i dorostenkovská D18. I jim se podařilo urvat nejen nějaké bodíky do Českého Poháru Štafet ale rozhodně i spoustu zkušeností a poznatků, jak se do téhle disciplíny co nejlíp obout a příště rozsekat co nejvíc soupeřů 🙂
Dorka
[images lightbox=“yes“]
[image link=““ linktarget=“=“_blank“ image=“https://tretra.org/wordpress/wp-content/uploads/2017/05/martin.jpg“ alt=““]
[image link=““ linktarget=“=“_blank“ image=“https://tretra.org/wordpress/wp-content/uploads/2017/05/lenka.jpg“ alt=““]
[/images]